Steingrímur Hermannsson

Původně nechtěl jít ve stopách svého otce a v roce 1948 odešel do Spojených států amerických, kde vystudoval elektrotechniku na Illinois Institute of Technology (bakalář) a na Kalifornském technologickém institutu (magistr). Absolvoval v roce 1952.[2] Poté se vrátil na Island, kde začal neúspěšně podnikat. V 60. letech oproti svému předsevzetí vstoupil do politické strany svého otce a tím i do politiky. V roce 1971 byl prvně zvolen do Althingu, islandského parlamentu. V roce 1978 stanul v čele strany a v roce 1982 vstoupil do vlády a v roce 1983 se stal premiérem Islandu. V roce 1986 hostil v Reykjavíku summit Michaila Gorbačova a amerického prezidenta Ronalda Reagana. Přestože summit byl považován za neúspěšný, přesto zde byla započatá cesta vedoucí k ukončení studené války.

V roce 1991, během lednových nepokojů v Litvě, vyjádřil silnou podporu vůdci rebelů Vytautasu Landsbergisovi, předsedovi litevského parlamentu. Krátce poté se Island stal první zemí, která uznala nezávislost Litvy na Sovětském svazu.[3] Po konci druhého premiérského mandátu v roce 1991 se stáhl z politiky a stal se prezidentem Islandské centrální banky (Seðlabanki Íslands). Byl jím až do svého odchodu do důchodu v roce 1998. Po odchodu do důchodu přestal být politicky angažovaný, ale po čase se stal kritikem vedení Progresivní strany, až se s ní nakonec zcela rozešel. Byl zakládajícím členem organizace Heimssýn, která se postavila proti vstupu Islandu do Evropské unie. V roce 2007 podpořil Hnutí Islandu, menší zelené hnutí, které ve volbách propadlo. Jeho memoáry, publikované ve třech svazcích v letech 1998–2000, se staly bestsellerem. Jeho nejmladší syn, Guðmundur Steingrímsson, se stal rovněž politikem, prošel sociální demokracií, Progresivní stranou i novou stranou Zářná budoucnost.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Steingrímur Hermannsson na anglické Wikipedii.