Stanné právo

Stanné právo je mimořádné opatření státní moci v oblasti trestního práva, kdy se ve výjimečných případech (válka, občanské nepokoje nebo živelní pohroma) omezí některá občanská práva s cílem odstrašit od páchání některých zločinů, které jsou za dané situace vysoce společensky nebezpečné a které se ve významné míře rozmáhají. Tohoto odstrašujícího účinku se dosahuje urychleným a zjednodušeným procesem trestního řízení a výrazně zpřísněnými tresty, zpravidla trestem smrti. Řízení provádí stanný soud.

Vyhlášení stanného práva v Brně v prosinci 1920 navazující na generální stávku

V dřívějším významu šlo o procesní důsledek nedostavení se k soudu, spočívající v automatickém prohrání pře. Po zahájení soudu byla totiž každá strana sporu dotazována, zda „stojí na svém právu“, tedy zda je přítomna; po třetím marném vyvolání spor prohrála.[1] Novější význam však patrně vznikl vlivem německého termínu Standrecht, tj. „právo vykonané na místě“.[2]

Stannými soudy byly dříve krajské soudy, na jejichž území bylo stanné právo vyhlášeno.[3] V Česku bylo stanné právo vyhlášeno např. 14. srpna 1917 v Plzni, kvůli pouličním nepokojům z hladu asi 3 měsíce po Bolevecké katastrofě (zrušeno za 14 dnů), či po příchodu Reinharda Heydricha do protektorátu od 28. září 1941 do 20. ledna 1942[4] a znovu po atentátu na něj ve dnech 27. května – 3. července 1942. Na osm hodin také platilo stanné právo v Praze v noci 23./24. srpna 1968.[5] Institut stanného práva byl v Česku definitivně zrušen zákonem č. 178/1990 Sb., kterým byla vypuštěna příslušná část (§ 307–314) trestního řádu (zákona č. 141/1961 Sb.), podle které mj. muselo být celé řízení skončeno nejpozději do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud, proti rozsudku nebylo odvolání přípustné a trest smrti měl být vykonán od tří do dvanácti hodin po jeho vyhlášení.