Srovnávací pedagogika

Existuje mnoho způsobů jak definovat srovnávací pedagogiku. Pro příklad uvádíme následující definice:

„Posláním srovnávací a mezinárodní pedagogiky je objevování, vysvětlování, podporování a šíření znalosti o vzdělávacích systémech a o idejích a problémech vzdělávání ve světě.“ (Comparative and International Education Society)[2]

„Srovnávací pedagogika provádí výzkumné aktivity zaměřené na podrobné dokumentování různých národních vzdělávacích systémů, se zaměřením na jejich organizační struktury, cíle edukace a edukační procesy.“ (Theisen, Adams, 1990)[2]

„Srovnávací pedagogika je analýza vzdělávacích systémů a problémů ve dvou či více zemích, a to v kontextu jejich historických, socioekonomických, politických, kulturních, náboženských a jiných faktorů. Srovnávací pedagogika je interdisciplinární oblast výzkumu, která čerpá ze sociologie a ekonomie vzdělávacích procesů, z poznatků o jejich historickém vývoji a o současné vzdělávací politice.“ (Brickman, 1992)[2]

“Srovnávací pedagogika používá data z jedné nebo více zemí či regionů

1. k popisu vzdělávacích systémů, jejich fungování a produktů,
2. k pomoci pro rozvoj vzdělávacích institucí a vzdělávací praxe,
3. k objasňování vztahů mezi vzděláváním a společností,
4. k formulování trendů vývoje vzdělávání platných obecně pro více zemí.“ (Noah, 1985)[2]

Souhrnně se může tvrdit, že srovnávací pedagogika není pouze komparace vzdělávacích systémů, ale jedná se taky o popisy, dokumentace a analýzy zprostředkující poznatky o vzdělávacím systému určité země do jiné.

• Podmínky, procesy, produkty školní edukace v různých zemích
• Kurikula, vzdělávací programy, demografické a kulturní determinanty vzdělávacích systémů
• Školská politika, administrativa a legislativa
• Řízení a financování školství
• Vztahy mezi školami a rodiči, veřejností, obcemi, zaměstnavateli
• Vztahy mezi sociální stratifikací zemí a přístupem k vzdělávání
• Vztahy mezi sférou vzdělávání a trhem práce[2]

Srovnávací pedagogika slouží:

• odborníkům v oblasti vzdělávací politiky, plánování a řízení školství ve státě
• odborníkům ve sféře ekonomie školství a vzdělávání
• pro analýzy v oblasti sociálních věd, zejména sociologii
• učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům ve školách a jiných vzdělávacích zařízeních, studentům učitelských oborů, výzkumným pracovníkům ve sféře školství
• pro rodiče a širší veřejnost

Poznatky se srovnávací pedagogiky jsou pro širší veřejnost důležité z toho důvodu, že ovlivňují postoje ke vzdělávání ve vlastní zemi, umožňují vzdělávací systém v dané zemi hodnotit a také jej ovlivňovat.[2]

Počátky srovnávací již do antického období. Již Xenofon, který poukazoval na rozdíly mezi spartskou výchovou chlapců a výchovou a vzděláváním Peršanů. Podobně i Cicero, který popisoval řecký a římský způsob výuky, nebo Tacitus, který analyzoval kulturu a výchovu Židů, Galů a Germánů a poukazoval na odlišnosti od římské kultury a výchovy.[3]

V období od středověku až do počátku 19. století publikovali různí cestovatelé a obchodníci své poznatky o vzdělávání a výchově v různých zemích a porovnávali je s možnostmi na jejich domácím území. Všechny tyto poznatky o školství ovšem nebyly v žádném systematickém či vědeckém přehledu.

Za zakladatele srovnávací pedagogiky a za toho, kdo položil metodologický základ této disciplíny, je považován francouzský osvícenec Marc Antoine Jullien de Paris, a to na základě své publikace „Nárys a předběžné pohledy na práci o srovnávací pedagogice“, která vyšla v Paříži v roce 1817. Samotná publikace obsahuje 2 části: První část obsahuje důvody, které vedou k vytvoření srovnávacího výkladu o vzdělávání v různých zemích Evropy. Druhá část je metodologicky založena a zahrnuje otázky určené ke sběru informací o vzdělávacích systémech.[4] Sám autor vytyčil principy, které se ve srovnávací pedagogice uplatňují dodnes (přesná dokumentace o školství v různých zemích, objektivní vyhodnocování rozdílnosti).

Ve 20. století nastal velký rozkvět srovnávací pedagogiky jak v Evropě, tak i v USA. Začaly být zakládány vědecké asociace a ústavy pro dokumentaci a srovnávací výzkum vzdělávacích systémů. I po 2. světové válce se srovnávací pedagogika rozvíjela ve velkém, vznikaly vědecké společnosti, výzkumná a dokumentační centra a speciální časopisy.[2] Dokonce i UNESCO podporovalo srovnávání a popisování vzdělávacích systémů, především v méně rozvinutých zemích, kde vzdělání bylo na nízké úrovni oproti jiným zemím. V rámci UNESCA byl v Hamburku roku 1955 založen dodnes působící Institut pro vzdělávání, a v roce 1958 v Amsterdamu byla zahájena činnost IEA (International Association for the Evaluation of Educational Achievement), která provedla několik srovnávacích měření vzdělávacích výsledků ve školách mnoha zemích světa.

• studie o edukačních problémech v jednotlivých zemích (např. prestiž učitelského povolání v ČR)

• průřezové studie zkoumající určitý jev ve více zemích, jsou stanovena společná kritéria (např. porovnání vzdělávacích standardů, přijímání studentů na VŠ)

• mezinárodní studie srovnávající vzdělávací systémy podle společných kategorií (např. úroveň znalostí desetiletých žáků ze čtenářské gramotnosti)

• nadnárodní studie (např. perspektivy multikulturní výchovy, Světová krize ve vzdělávání atd.)

Neexistuje jediný typ srovnávací studie, která by dokázala odpovědět na všechny otázky týkající se fungování vzdělávání v jiných zemích. Nejplodnější studie jsou podle nich ty, které kombinují více metodologických postupů.[5]

Mezi základní principy metodologie srovnávací pedagogiky dle Průchy (2006) řadíme:

1. Multidisciplinární oblast – objasňuje obecné problémy fungování a tendence vývoje edukačních systémů v mezinárodní souvislosti
2. Empirická deskripce – dokumentace konkrétních vlastností vzdělávacích systémů, které poskytují materiál pro srovnávací analýzy. Přínosem je to, že jsou podněcovány různé aktivity teoretického významu. Popisované rozdílnosti vzdělávacích systémů vedly k vytvoření klasifikace ISCED
3. Aplikace kvantitativních i kvalitativních metod – efektivnější jsou kvantitativní postupy, kvůli přesnějšímu a komplexnějšímu vyhodnocování při mezinárodním srovnávání vzdělávacích systémů. Pomocí statistických ukazatelů mohou být popsány a srovnány nejen statické (trvalé vlastnosti vzdělávacích systémů), ale i vlastnosti procesuální.
4. Komplexní přístup – spočívá v kvalitativním rozboru srovnávaných jevů a v dlouhodobější komparaci.