Specifická fobie

Specifická fobie je všeobecný termín označující skupinu úzkostných poruch. Projevuje se bezdůvodným nebo nesmyslným strachem spojeným s určitým objektem nebo situací. V důsledku toho se osoba postižená fobií těmto objektům nebo situacím vyhýbá.

Strach nebo úzkost, které obvykle vyústí v panický záchvat, mohou být spuštěny setkáním s obávaným objektem či situací nebo očekáváním tohoto setkání (tzv. anticipační úzkost). V případě dospělých si je většinou osoba fobie vědoma. Přesto je pro ni obtížné kontrolovat úzkost a vyhýbavé chování, ačkoli to může výrazně ovlivnit fungování v běžném životě i fyzické zdraví (hlavně v případě aichmofobie). Počátek fobie bývá v dětství (v dospělosti obvykle spontánně odezní). Příčinou může být vrozená úzkostnost (30–40 % případů) nebo traumatický zážitek.

Typy

Typy fobií podle DSM-IV:

  • fobie ze zvířat (např. arachnofobie – strach z pavouků);
  • fobie týkající se přírodního prostředí (např. akrofobie – strach z výšek, keraunofobie – strach z bouřek, blesků);
  • fobie situačního typu (např. klaustrofobie – strach z uzavřeného prostoru, agyiofobie – strach z přecházení silnice);
  • fobie z krve/injekce/zranění (např. aichmofobie – strach z jehel a špičatých předmětů);[1]
  • ostatní.

Diagnostická kritéria

Podmínkou pro diagnózu specifické fobie jsou následující příznaky:

  • nepřiměřený strach z určitého objektu nebo situace a vyhýbání se tomuto objektu nebo situaci. Přitom nesmí jít o objekt nebo situaci, které jsou zahrnuté do agorafobie nebo sociální fobie;
  • musí se vyskytnout alespoň dva příznaky úzkosti (alespoň jeden z nich musí být z oblasti vegetativní – bušení srdce, pocení, chvění, sucho v ústech);
  • pacient si uvědomuje, že úzkost a vyhýbavé chování jsou přehnané nebo nesmyslné;
  • úzkost se neprojevuje, pokud osoba není v kontaktu s předmětem nebo situací (nebo kontakt neočekává);
  • úzkost a vyhýbavé chování nejsou následkem bludů nebo halucinací, poruch nálady, obsedantně kompulzivní poruchy atd.

Míra rozšíření
  • celoživotní prevalence 10 % (tzn. velmi rozšířená úzkostná porucha)
  • u mužů 4 %
  • u žen 6–7 %.

Léčba

Využívá se expoziční terapie. Pacient je postupně vystavován obávaným situacím (začíná se od situací působících nejnižší úzkost). Tato technika je založena na faktu, že úzkost nemůže růst do nekonečna a po určité době začne klesat.

Expozice by měla:

  • trvat dostatečně dlouhou dobu, aby došlo k poklesu úzkosti;
  • být prováděna systematicky alespoň 1× denně, a to jak za dohledu terapeuta, tak samostatně;
  • k náročnějším situacím by se mělo přecházet až po zvládnutí méně náročných situací.

Odkazy

Reference
  1. PRAŠKO, Ján a VYSKOČILOVÁ, Jana. Fobie z krve, zranění a injekcí. In: Zdravotnictví a medicína [online]. 11. 6. 2014 [cit. 9. 1. 2016]. Dostupné z: http://zdravi.euro.cz/clanek/postgradualni-medicina/fobie-z-krve-zraneni-a-injekci-475782

Literatura
  • PRAŠKO, Ján a VYSKOČILOVÁ, Jana. Panická porucha a jak ji zvládat. Praha: Medical Tribune CZ, ©2012. 24 s. ISBN 978-80-87135-35-8.
  • PRAŠKO, Ján, VYSKOČILOVÁ, Jana a PRAŠKOVÁ, Jana. Úzkost a obavy: jak je překonat. 3. vyd. Praha: Portál, 2012. 226 s. Edice Rádci pro zdraví. ISBN 978-80-7367-986-6.
  • MOŽNÝ, Petr a PRAŠKO, Ján. Kognitivně-behaviorální terapie: úvod do teorie a praxe. Praha: Triton, 1999. 304 s. ISBN 80-7254-038-6.
  • PRAŠKO, Ján a PRAŠKOVÁ, Hana. Jak zvládat paniku a strach cestovat. Praha: Grada, 1998. 213 s. Edice Psychologie pro každého. ISBN 80-7169-664-1.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.