Soločín

Osídlení lidí ve vesnici Soločín sahá do doby bronzové v období 1-2 století před naším letopočtem. Potvrzují to vykopávky provedené v roce 1930 archeologickou výpravou Zemského muzea Legotského, které se nachází v Mukačevu. Byly zde nalezeny dámské šperky a potřeby pro domácnost.

Z historie je známo, že obec Soločín byla poprvé písemně zmíněna v roce 1430 a poté patřila do vlastnictví Drugetů, kteří přišli z Itálie. Sčítání lidu proběhlo v Soločíně v roce 1600, kdy zde žilo 63 mladých mužů, 33 nevolníků, kněz a dva jáhnové, 11 koní, 142 kusů skotu, 168 ovcí, 79 prasat a včelstva ve 24 včelích úlech.

V letech 1772-1774 umožnila pozemková městská reforma získání dalších pozemků. Dřevěný kostel postavený v obci v roce 1791 sloužil do roku 1868, kdy pravděpodobně vyhořel. V témže roce byl postaven nový, který stojí dodnes. Již v roce 1857 byla v obci u kostela zřízena církevní škola. V roce 1905 se stala veřejnou.

Vesnici také zasáhla národní osvobozenecká válka v letech 1703-1711 vedená transylvánským princem Františkem II. Rákoczim. Od 29. února do 3. března 1711 se v obci před rakouskými úřady ukrývalo vojsko uherského krále Františka I. Rákócziho. Přítomnost královského syna v Soločíně byla doložena jeho jménem vyřezaným na dřevěném stole. Skrýval se u rodiny Petrusů, poté uprchl před rakouskými úřady. Aby pronásledovatele zmátl, nechal svému koni přibít podkovy obráceně. S podporou ruského cara Petra Velikého byl 1. května 1711 uzavřen Szatmárský mír.

V roce 1600 – Szolocsina, 1610 – Zolochin, 1630 – Saloczina, 1645 – Zsoloczina, 1773 – Szolocsina, Solocţino, 1808 – Szolocsina, Soločin, Soločina, 1851 – Szolocsina, 1877 – Szolocsina, Kirzoisál. V roce 1900 byl název vesnice změněn, aby dal na vědomí skutečnost, že ji několikrát navštívil dědic trůnu Rudolf a účastnil se zde honů. 1925 – Soločina. Od roku 1930 nese název Soločin (česky Soločín), i když mezi lety 1944–1983 se místy objevovala ještě druhá verze Szolocsina.

Místní půda je velmi bohatá na minerální vody, vyvěrá zde 15 zdrojů. Většina se nachází na začátku vesnice. Také na úpatí hory Tesanik je k léčení využíván pramen sirovodíku a vodíkové vody.

V oblasti Bilasovytsie je zdroj minerální vody „Vovkiv kvass“.

V dobách Rakousko-Uherska byla v České republice tato minerální voda spravována Židem Vovkem s název „Vovkivský kvas“. O něco dříve se tato voda nazývala „Panonie“. V lahvích byla vyvážená do Rakouska a Maďarska.

Lázeňské středisko Kvitka Polonyny v Soločíně

Na území obce se nachází dvě významná sanatoria Kvitka Polonyny[2] a Kryshtaleve dzherelo[3], kde si lidé z celé Ukrajiny a dalších zemí zlepšují své zdraví pomocí čerstvého vzduchu a minerální vody.

Celková délka sjezdovek v Soločíně je 1 000 m, šířka je 50 m. Lyžařský vlek vás zaveze do výšky 860 m.

Nedaleko západního okraje v pohoří Sinjak s výškou 1665,2 se nacházejí dvě lesní rezervace.

Rezervace Topol má rozlohu 74,4159 ha. Tento status byl udělen v souladu s rozhodnutím krajské rady Zakarpatsko ze dne 12. 8. 2011, č. 265. Spravuje jej Rada vesnic Soločín. Byla vytvořena k ochraně části lesa, který se nachází ve východní části hory Sinjak. Na území rezervace roste velmi vzácná skupina lesních luk – šafrán bělokvětý a šafrán karpatský, sněženka, měsíčnice, čemeřice a velké množství dalších rostlin, které jsou uvedené v Červené knize Ukrajiny. [4]

Tesanyk je lesní rezervace, která se nalézá západně od obce Soločín s rozlohou 169,5 ha. Status byl přidělen v souladu s rozhodnutím Regionální rady Zakarpatsko ze dne 27. 8. 2015 č. 1327. Je spravován státním podnikem „Svalyava Forestry“ (Polyanske Forestry, kvartály: 28, přiděleno 15, 16, 20, 21, 22; 30, oddělení 1; 31, zvýrazněno 4, 5, 15, 16, 17). Stav je udělen k zachování jedinečných bukových lesů a rozmanitého ekosystému za účelem ochrany vzácných rostlin uvedených v Červené knize Ukrajiny. Žije zde také medvěd, který je součástí Zelené knihy Ukrajiny.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Soločín na Wikimedia Commons

• RYCHLÍK, Jan a RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918-1946. Vydání první. Praha: Vyšehrad, 2016. 234 stran. ISBN 978-80-7429-556-0.
• BRANDOS, Otakar a kol. Ukrajinské Karpaty: Poloniny, Lesní Karpaty, Zakarpatská Ukrajina: [turistický a trekový průvodce]. 1. vyd. Vřesina: Sky, 2007. 416 s. K moři i s batohem po horách. Hory Balkánu a Ruska. ISBN 978-80-86774-48-0.