Sociální inženýrství (společenská věda)

Zakladatel sociologie Auguste Comte zastával názor, že sociální inženýrství vyžaduje pevné teoretické základy, na nichž by bylo lze stavět. Nejprve však musí být vytvořeny obecné zákony, podobné těm v přírodních vědách. Poté bude díky komplexitě sociologie možné přetvářet společnost v mnoha rozličných oblastech. Vydobyté poznatky by podle Comta měly být užity k rekonstrukci společnosti. Varuje však před záměrnou manipulací s daty.[5]

Comte se ohledně sociálního inženýrství dostal do konfliktu se svým současníkem Saint-Simonem, který viděl jako jediného reorganizátora stát.[5]

Rakouský filozof Karl Popper se sociálnímu inženýrství věnuje především ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé. Dle Karla Poppera se sociální inženýrství dá považovat za opak historicismu.[6] Rozdíl vidí především v pojetí sociálních jevů, nebo např. institucí. Historicismus se zabývá především historií, či vývojem a budoucností různých jevů, zatímco sociální inženýrství si klade za cíl zkoumat jevy v rámci jejich efektivity, prospěšnosti a jejich cílů.[7]

Popper rozděluje sociální inženýrství do dvou odlišných směrů: utopistického a postupného.

Tento způsob sociálního inženýrství Popper poměrně jednoznačně kritizuje. Hlavní problém vidí v definitivnosti utopistických idejí, které utopističtí sociální inženýři následují i za cenu vynucování si změn ve společnosti za pomocí násilí. Jelikož takovéto cíle jsou celospolečenské a vždy dalekosáhlé, je nutno v jejich naplňování ignorovat, popřípadě potlačovat jakoukoliv jejich kritiku.[8] Tyto utopické ideje mají vždy pevně daný a neměnný cíl. Další problém vidí Popper ve faktu, že tyto změny potřebují vzhledem ke své monumentalitě silnou centralizovanou vládu několika jednotlivců, což často vede k diktatuře.[9] Navíc podle Poppera společnost, jež neustále prochází různými politickými i jinými změnami, zákonitě ovlivňuje i vnímání utopistické ideje a tudíž i původní plán, který se proto přes všechny oběti nutně mění.[10] Navíc se změnou ve vedení, jež nastává po nástupu nového sociálního inženýra, se málokdy zachová původní vize a tudíž se snižuje šance, že dojde k jejímu naplnění.[11]

Postupné sociální inženýrství je podle Poppera to správné a jediné relevantní. Následky jsou v případě neúspěchu jen minimální a lokální, navíc snadno napravitelné, zatímco v případě selhání utopistických snah dochází k drastickým změnám v celé společnosti a jako takové se napravují jen s obtížemi. Oproti utopickému sociálnímu inženýrství si postupné neklade za cíl najít univerzální návod ke štěstí společnosti. Naopak tento cíl pokládá za nesplnitelný a zaměřuje se spíše na dílčí, postupné kroky jak bojovat s jednotlivými zdroji lidského neštěstí, viz nezaměstnanost, sociální nerovnost, kriminalita atd.[12]