Soběsuky (Chbany)

Soběsuky (německy Sobiesak) jsou malá vesnice, část obce Chbany v okrese Chomutov. Nachází se asi 2 km na sever od Chban. V roce 2009 zde bylo evidováno 9 adres.[2]

Soběsuky
Pohled od Roztyl
Lokalita
Charaktermalá vesnice
ObecChbany
OkresChomutov
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice50°21′1″ s. š., 13°25′44″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel16 (2011)[1]
Katastrální územíSoběsuky nad Ohří (2,26 km²)
Nadmořská výška265 m n. m.
PSČ431 57
Počet domů5 (2011)[1]
Soběsuky
Další údaje
Kód části obce50750
Kód k. ú.650757
Geodata (OSM)OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Soběsuky leží v katastrálním území Soběsuky nad Ohří o rozloze 2,26 km².[3]

Název

Slovo suk, které je částí názvu, znamená v přeneseném významu svéhlavého nebo neústupného člověka. V německých variantách bylo zaměněno za slovo Sack (pytel). V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Sobesuc (1281), Sobyesuk (1369), v Soběsucích (1477), na Soběsucích (1615), Sobiesak (1699), Sobiesuk (1787) nebo Sobiesuk a Soběsuky (1846).[4]

Historie

Rozsáhlý archeologický výzkum prováděný u Soběsuk v letech 1985–1992 prozkoumal rozsáhlé keltské sídliště včetně šedesáti hrobů. Na lokalitě však byla doložena řada dalších kultur od neolitu po dobu hradištní.[5]

Laténská parohová čepel nože s rukojetí nalezená u Soběsuk

Podle německé vlastivědné literatury z počátku dvacátého století byl soběsucký kostel založen okolo roku 1180 mnichy z valdsaského kláštera. První jistá písemná zmínka pochází až z roku 1281 a nachází se v přídomku Petra ze Soběsuk (Petrus de Sobyesuc). Příslušníci vladyckého rodu ze Soběsuk byli několikrát zmíněni také v průběhu čtrnáctého století. V roce 1407 byla vesnice označená jako zničená a rozbořená.[6]

V patnáctém století vesnici získali Sekerkové ze Sedčic a Beneš Sekerka roku 1477 prodal svou část za patnáct kop grošů měšťanu Křížovi ze Žatce. Majitelé se v dalších letech často střídali a v roce 1547 žateckou část městu zkonfiskoval král Ferdinand I. za účast města na stavovském povstání v roce 1547. Zabavený majetek byl připojen ke statku Číňov, který jako léno získali Krajířové z Krajku. V sedmnáctém století Soběsuky vlastnil Vilém starší Doupovec z Doupova, ale byly mu zabaveny za účast na stavovském povstání v letech 1618–1620. V konfiskačním protokolu je poprvé zmíněna soběsucká tvrz. Zabavený majetek roku 1623 koupil Augustin Schmidt ze Schmidtbachu.[7]

Kostel svatého Martina
Soběsucký akát roste v blízkosti bývalého zámku

Během třicetileté války Soběsuky zřejmě značně trpěly, protože podle berní ruly z roku 1654 byly nejchudší vesnicí v okolí. Žilo v nich jen osm chalupníků, kteří měli čtyři potahy a dohromady chovali čtrnáct krav, devět jalovic, tři ovce a 26 prasat. Domy byly popsány jako chatrné a lidé se živili také pěstováním žita na kamenitých polích.[7] Přesto byla stará tvrz už v roce 1644 přestavěna svobodným pánem Rajským z Dubnice na zámek. K dalším majitelům statku patřili Klebelsberové z Klebelsbergu, hraběnka Terezie z Pöttingu nebo od roku 1679[8] Eusebia Polyxena Schmidtová ze Schmidtbachu.[9] V roce 1746 vesnici koupil kadaňský měšťan V. Glaser, jehož p ji vlastnili až do třicátých let devatenáctého století. Od roku 1792 k nim patřil Karel Elster, který mezi Soběsuky a Vikleticemi založil ovocné sady.[10]

Před polovinou osmnáctého století v Soběsukách žil mlynář, který měl v nájmu panský mlýn se dvěma vodními koly. Kromě něj ve vsi pracoval švec, obecní pastýř a pět nádeníků. Podle díla Topographie des Königreiches Böhmen od Jaroslava Schallera stálo ve vsi v roce 1787 26 domů a špitál z roku 1717 pro šest mužů a šest žen.[10]

Nejstarší pokus s těžbou hnědého uhlí u Soběsuk podnikl v roce 1830 Adolf Elster v prostoru za farní zahradou. O dva roky později nechal těžbu zastavit, ale ve třicátých letech devatenáctého století ji obnovil nový majitel panství Karel Leopold Stieber, který otevřel vrchnostenský důl Anna a Karel pojmenovaný po svém zakladateli a jeho manželce.[10] Z hloubky až čtyřicet metrů se v něm těžila 1,2 metru mocná sloj. Po ukončení provozu byl důl později krátce obnoven a v devadesátých letech devatenáctého století definitivně uzavřen. Množství v něm vytěženého uhlí se odhaduje až na 60 tisíc tun.[11] Neúspěšný pokus o těžbu uhlí podnikl roku 1835 zdejší hostinský Trinks.[8] Druhým větším dolem u vesnice byl důl Magdaléna otevřený v letech 1918 až 1922. Třicet metrů hlubokými šachtami se v něm těžily tři sloje mocné 1,3 metru, 1,2 metru a údajně až deset metrů. Před uzavřením v něm pracovalo 150 horníků. Uhlí, kterého se zde vytěžilo až 70 tisíc tun, se odváželo do železniční stanice v Žaboklikách. Posledním dolem byla Viktoria otevřená na konci první světové války v meandru Ohře mezi Soběsuky a Číňovem. Vytěžilo se v něm vytěženo jen několik tisíc tun uhlí.[11]

Velkovýkrmna prasat

V devatenáctém století u vesnice fungovaly dvě cihelny, v nichž se vyrábělo 60 tisíc cihel a 20 tisíc tašek ročně.[12] Na břehu Ohře bývaly výnosné chmelnice, které založil hostinský Trinks.[10] Roku 1873 byl zahájen provoz na železniční trati Březno–Žabokliky, na které byla u Soběsuk zřízena zastávka. O šest let později však došlo k sesuvu, který poškodil těleso trati, a provoz na ní byl od 30. června 1879 natrvalo ukončen.[13] Velkostatek patřil Stieberům ještě na počátku dvacátého století. Ve vesnici v té době byly dva obchody, hostinec, obchod se zemědělskými potřebami a živnost provozovala řada řemeslníků.[10]

Po vysídlení Němců z Československa výrazně klesl počet obyvatel vesnice. Na místo Němců se stěhovali volyňští Češi, a v roce 1947 měla vesnice 64 obyvatel. Po rozdělení půdy v Soběsukách žilo jedenáct rolníků, z nichž každý hospodařil v průměru na 12,6 hektarech půdy. Roku 1983 byla otevřena velkovýkrmna prasat a o dva roky později se v katastrálním území začal těžit štěrkopísek.[14] Výkrmna prasat patřila na počátku 21. století firmě Provex. Těžba písku skončila v roce 2000, kdy se přesunula do katastrálního území sousedních Roztyl.[13]

Obyvatelstvo

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 257 obyvatel (z toho 162 mužů), z nichž bylo 32 Čechoslováků, 224 Němců a jeden cizinec. Kromě pěti židů a tří lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[15] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 190 obyvatel: 28 Čechoslováků, 160 Němců a dva cizince. S výjimkou devíti lidí bez vyznání byli členy římskokatolické církve.[16]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[17][18]
18691880189019001910192119301950196119701980199120012011
Obyvatelé 221213202193162257190117416336182016
Domy 3638343936363529.108555
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů místní části Vikletice.

Obecní správa

Socha svatého Jana Nepomuckého
Sloup se sochou Panny Marie

Po zrušení poddanství se Soběsuky staly roku 1850 samostatnou obcí s osadou Vikletice.[10] Jejím prvním starostou byl téhož roku zvolen I. Tobisch z Vikletic.[14] Při sčítání lidu v roce 1869 už k Soběsukám patřily jako osada také Vadkovice.[19] V obecním zastupitelstvu dominovali Němci a Češi v něm získali první zastoupení až ve volbách roku 1929. V roce 1948 obec zanikla a Soběsuky se staly součástí nově zřízené obce Vikletice. Obě vesnice patřily do okresu Žatec, ale při reformě územní správy byly od roku 1960 zařazeny do okresu Chomutov.[14]

Školství

Nejstarší škola bývala v Soběsukách už před rokem 1623.[20] Učitel je uveden také v roce 1748 v tereziánském katastru.[10] Brzy po druhé světové válce začalo ve škole vyučování, ale s koncem školního roku 1945/1946 byla škola uzavřena a přemístěna do Vikletic. S rostoucím počtem obyvatel však byla soběsucká škola znovu otevřena už v roce 1947 a docházely do ní také děti ze Chban, Přeskak a Roztyl.[21]

Pamětihodnosti

Jednou z dominant vesnice býval soběsucký zámek postavený na místě starší tvrze v sedmnáctém století.[22] Stával v hospodářském dvoře, který uzavíral západní stranu návsi.[20] Po druhé světové válce budovu využíval státní statek, ale v důsledku zanedbané údržby se na konci šedesátých let dvacátého století zřítily stropy, a v roce 1990 byl zámek zbořen.[21]

Dochovanou stavbou je kostel svatého Martina, jehož barokní podoba je výsledkem přestavby z konce sedmnáctého století.[22] Jižně od kostela se nachází sloup se sochou Panny Marie datovaný letopočtem 1694. Stojí na čtyřhranném soklu položeném na dvou pískovcových stupních. Samotnou sochu Panny Marie s Ježíškem v levé ruce nese hlavice zdobená volutami. U vchodu na bývalý kostelní hřbitov stojí socha svatého Jana Nepomuckého na mohutném půlkulatém soklu, který je na čelní straně zdoben erbem a datován letopočtem 1724. Vlastní socha stojí na velké pískovcové kouli zdobené plastikou svržení Jana z mostu. Vedle koule jsou dva andělé, kteří drží měšec a zámek. Anděl se zámkem si prstem na pravé ruce ukazuje na ústa.[23]

U vesnice rostou dva památné stromy. Poblíž bývalého zámku roste 200 let starý akát s výškou dvacet metrů a obvodem kmene přes 330 centimetrů.[21][24] Druhým stromem je 400 let starý svatojosevský dub letní v místech zámeckého parku. Strom dosahuje výšky 27 metrů a obvod kmene 130 centimetrů nad zemí měří 525 centimetrů.[13][25]

U polní cesty do Vikletic býval pomník věnovaný Karlu Elsterovi, který nechali postavit Karel a Anna Stieberovi.[10]

Odkazy

Reference

  1. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2009-10-10 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online.
  3. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-03-20.
  4. PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek IV. S–Ž. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. Heslo Soběsuky, s. 127.
  5. HOLODŇÁK, Petr. Výstava „Podzemní překvapení“ otevřena. Památky, příroda, život. 1999, roč. 31, čís. 4, s. 97–98. ISSN 0231-5076.
  6. BINTEROVÁ, Zdena. Chbany. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 68 s. ISBN 80-239-4163-1. Kapitola Soběsuky, s. 45. Dále jen Binterová (2001).
  7. Binterová (2001), s. 46.
  8. BINTEROVÁ, Zdena. Soběsuky – Vikletice – Vadkovice. Památky, příroda, život. 1991, roč. 23, čís. 2, s. 60. Dále jen Binterová (1991). ISSN 0231-5076.
  9. Binterová (2001), s. 47.
  10. Binterová (2001), s. 49
  11. BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 153–154.
  12. Binterová (1991), s. 59.
  13. Binterová (2001), s. 51.
  14. Binterová (1991), s. 62.
  15. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 232.
  16. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 403.
  17. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 376, 377.
  18. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 289.
  19. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. S. 522, 600. Dostupné online.
  20. Binterová (2001), s. 48.
  21. Binterová (2001), s. 50.
  22. Binterová (2001), s. 47.
  23. BINTEROVÁ, Zdena. Umělecké památky okresu Chomutov. Památky, příroda, život. 1979, roč. 11, čís. 1, s. 13–18.
  24. Soběsukský akát [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2019-07-30]. Dostupné online.
  25. Svatojosefský dub v Soběsukách [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2019-07-30]. Dostupné online.

Literatura

  • BINTEROVÁ, Zdena. Chbany. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2001. 68 s. ISBN 80-239-4163-1. Kapitola Soběsuky, s. 45–51.
  • Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Soběsuky, s. 78–80.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.