Sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého (Kroměříž)

Poloha u kostela sv. Mořice

Sloup z roku 1704 stojí v Kroměříži na ulici Pavla Josefa Vejvanovského u mostu přes řeku Moravu nedaleko od vchodu do Podzámecké zahrady. Opraven byl v roce 1733, kdy kolem sloupu bylo postaveno dřevěné zábradlí, obnoven byl v roce 1894. K původní poloze sochy na náměstíčku Bělidel, samostatné poddanské dědiny města Kroměříže,[2] připomíná Julius Chodníček pověst, že na tom místě poslední poprava stětím hlavy se udála.[3] Sedlák ze Štěchovic, jehož jméno na jisto postaviti jsem nemohl, přišel prý ožralý dom, zasedl za stůl a chtěl jisti. Žena, stojíc na protější straně, vadila se, křičela a dráždila muže tak dlouho, až ve vzteku nožem o stůl uhodil. Nůž se po stole smekl a vjel ženě do těla.[4] Dalším umístěním sloupu bylo na Stojanově náměstí před kostelem svatého Mořice. V letech 1997-1998 byl sloup restaurován a vrátil se k mostu cca sto metrů od původní polohy.[5] Socha byla v havarijním stavu, dolní část sochy byla rozlomená, chyběla horní polovina kříže s postavou Krista. Poslední restaurátorský zásah zajistily Kroměřížské technické služby, s.r.o. v roce 2018. Při tomto zásahu byla původní poškozená hlavice sloupu nahrazena novou.

Sloup po rekonstrukci v roce 2018

Na čtvercové základně s profilem stojí hranolový sokl ukončený v horní části profilovanou římsou. Z něho vyrůstá sloup s volutovou hlavicí s festony, na jejíž krycí desce na čtvercovém nízkém plintu je umístěna socha v podživotní velikosti. Světec pravou rukou podpírá a levou přidržuje kříž s korpusem opřený o levé rameno. Je oděn v klasické kněžské roucho s biretem na hlavě a kovovou zlacenou svatozáří. Celá památka je z hrubozrnného pískovce chřibského typu a je 6,4 metrů vysoká. Z uměleckohistorického hlediska dokazuje úctu ke světci ještě před jeho blahořečením (blahořečen 31. 5.1721) a svatořečením (kanonizován 19. 3.1729). Do sporu historiků o osobě Jana Nepomuckého zasáhl i zakladatel moderního českého dějepisectví profesor Piaristického gymnázia v Kroměříži Gelasius Dobner, který roku 1784 kritickým zkoumáním pramenů potvrdil nespolehlivost Hájkovy kroniky a konkrétně odhalil také Hájkovo chybné čtení dobových pramenů. Podle něj je tedy historický vikář Jan z Pomuku totožný s legendárním mučedníkem zpovědního tajemství. S Dobnerem polemizuje Josef Dobrovský, který vylučuje zpověď jako důvod Janovy smrti. Dobnerova názoru se později přidrží např. František Palacký.[6]

Donátorem sloupu je uváděn příslušník původem italské rodiny městských kominíků Jan Maito (Meito).[8] Obec Kroměříž přijala roku 1673 Martina Meitiho za městského komináře a učinila s ním špancetl (služební smlouvu), kterou po 15 letech obě strany vypověděli a 27. 4.1688 učinili novou, která mu ukládala, aby hned prohlédl všecky komíny v městě, a potom aby vymetl každý jednou za čtvrt roku, a kde je potřeba, každých šest neděl. Po novém roce 1689 kominář vypověděl znova, protože teprve nyní si povšiml, že v špancetli má poznámku, kdyby vypukl komínový oheň, že bude tahán k zodpovědnosti. Rada jej však udobřila a poznámka zůstala. Koncem roku 1690 zemřel a vdovu Petronelu vyžádal si 19. 4.1691 k manželství Dobiáš Touch. Dne 9. 2.1691 koupil kominář Jan Maito za 600 zl. m. ( položil 100 zl., zbytek 500 zl. bude pokládati po 100 zl. ročně) dům č.p. 11 (nyní č.p.122/13) v Kovářské ulici, který je chráněn jako nemovitá kulturní památka pod číslem 40120/7-6009.[9] V roce 1700 měl již dům zaplacený. O čtyři roky později již hradil náklady na sloup, v roce 1706 koupil štěpnici ve Vlčetíně a v následujícím roce nedalekou louku u haltýřů na říčce Kotojedce (v dnešní ulici Altýře u kroměřížského letiště). Výnosné řemeslo a dobrý hospodář, jakým byl tenkráte u nás málokterý Vlach.[10]

Zajímavostí je, že v roce 1768 prodal potomek donátora (opět kominář) se svou ženou dům číslo 143 na Riegrově náměstí (dnešní č.p. 140/51 - nemovitá kulturní památka[11] s číslem 30382/7-6009) sochaři Františku Hirnlemu.[10]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu sloup se sochou svatého Jana Nepomuckého u ulice Vejvanovského na Wikimedia Commons