Sifaka velký

Sifaka velký (Propithecus diadema), zastaralým českým jménem požast,[2] je druh lemura z čeledi indriovití (Indridae).

Sifaka velký
Sifaka velký, rezervace Analamazaotra, Madagaskar
Stupeň ohrožení podle IUCN

kriticky ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídačtyřnožci (Tetrapoda)
Třídasavci (Mammalia)
Řádprimáti (Primates)
Čeleďindriovití (Indridae)
Rodsifaka (Propithecus)
Binomické jméno
Propithecus diadema
Bennett, 1832
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Výskyt

Sifaka velký je endemitním druhem Madagaskaru, vyskytuje se ve východních a severovýchodních regionech ostrova. Směrem na jih se areál rozšíření táhne až k východomadagaskarské řece Onive, severní hranice není tak zřetelně vymezena. Historicky se druh vyskytoval až k řece Antainambalana na severu ostrova, dnes však v těchto regionech již není pozorován. Přirozeným prostředím jsou původní deštné lesy, přežívat však může i v degradovaných lesích a menších lesních fragmentech.[3]

Popis

Členové rodu Propithecus, kam spadá i sifaka velký, patří mezi mohutné lemury. Dosahují délky těla 45 až 55 cm, ocas je zhruba stejně dlouhý jako tělo,[4] přičemž s hmotností až 8 kg představuje sifaka velký největší druh sifaky.[5] Jeho hedvábná srst je bílá na hlavě, šedá na ramenou, zádech a ocasu, končetiny jsou zlaté.[4] Spíše historicky byl sifaka velký považován za druh nabývající několika barevných forem, mj. včetně celistvě černé formy, žijící v horských lesích regionu Analamera, jež byla objevena teprve roku 1931.[2] Momentálně je však považována za samostatný druh sifaka Perriersův (Propithecus perrieri).

Chování

Sifaka velký je denní druh poloopice, žije prakticky výhradně na stromech, kde se pohybuje pomocí vertikálního lpění a skákání. Občasně může pobývat rovněž na zemi. Sociální skupiny tvoří 2 až 9 jedinců.[4] Tlupa je mnohosamcového-mnohosamicového typu, samice bývají částečně filopatrické, tedy věrné domovské skupině.[5] Sifakové si vymezují teritorium o rozloze 20 až 30 ha, a to za pomoci pachových značek, přičemž samci jsou z tohoto pohledu aktivnější. Vnitroskupinovou komunikaci zajišťuje bohatý repertoár různých volání.

O rozmnožování tohoto druhu nebylo zjištěno velké množství informací. Právo spářit je zřejmě určeno hierarchií ve skupině. Samice jsou schopny mít mláďata asi jednou za dva roky, k páření dochází během letních měsíců (na jižní polokouli tedy na přelomu roku), zhruba za šest měsíců se jim rodí 1 až 2 mláďata. Kojení může probíhat i po dobu dvou let.[4] Pohlavní dospělosti je dosaženo asi do 5 let. Tehdy také samci opouštějí domovskou skupinu.[3]

Sifaka velký se živí listy a plody, často také semeny.[5]

Ohrožení

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vede k roku 2020 sifaku velkého jako kriticky ohrožený druh, je zařazen též na první přílohu CITES. IUCN předpokládá v příštích 30 letech populační pokles o nejméně 80 %. Hlavní hrozbou je především pokračující ztráta přirozených stanovišť (těžba dřeva, ústup lesů pro zemědělství a plantážnictví) společně s loveckým tlakem. Druh je velmi vzácný a vyskytuje se jen v nízkých hustotách populací. Některé malé populace, ač chráněné, mohou být kvůli své izolovanosti z dlouhodobějšího hlediska neživotaschopné.[3]

K dubnu 2022 sifaka velký přežívá v celkem 3 národních parcích a obývá i několik dalších rezervací.[3]

Odkazy

Reference

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-22]
  2. DOBRORUKA, Luděk J. Poloopice a opice. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1979. (Zvířata celého světa; sv. 5).
  3. IRWIN, M. Propithecus diadema [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2020 [cit. 2022-04-14]. Dostupné online.
  4. STRUNIN, Jonathan. Propithecus diadema (diademed sifaka). Animal Diversity Web [online]. [cit. 2022-04-14]. Dostupné online. (anglicky)
  5. VANČATA, Václav. Primatologie – Díl 1. Evoluce, adaptace, ekologie a chování primátů – Prosimii a Platyrrhina. Praha: Univerzita Karlova, 2002. S. 145.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.