Senzomotorické učení

V současné době je studium vztahů mezi senzorikou, percepcí a pohyby vyvoláváno potřebami řízení a projektování lidských činností. Při hledání nových východisek v teorii učení vzhledem k rychle se měnícím pracovním činnostem, zejména z hlediska efektivnosti a spolehlivosti výkonu pracovníka, se dostávají do popředí otázky spojené se zrakovou percepcí, přenosem získaných informací do centra regulujícího výkonné orgány v určité závislosti na vstupní a zpětnovazební informaci. S tím souvisí otázka úlohy paměťových mechanismů a poznávacích procesů v motorické činnosti. Teorie senzomotorického činnosti se tím vymaňuje z limitujících hranic behaviorismu a pozitivistického a pragmatického funkcionalismu.

Teorie senzomotorické činnosti a učení není dosud uspokojivě propracována. Obecně se předpokládá, že senzomotorické procesy představují složitou syntézu smyslových a motorických složek, jejímž výsledkem jsou různé druhy dovedností a  návyků. Ty mohou vznikat, jak o tom svědčí výzkumy senzorické a motorické činnosti včetně prací o různých formách podmiňování až po explorační učení potvrdily, že syntéza se týká vztahů mezi poznávacími složkami, potřebami subjektu, motivací a motorikou.

Behaviorické teorie včetně Thorndika, Hulla, Skinnera aj. mluvily jednostranně o motorickém učení, tj. podcenily jeho kognitivní složku. Motorické dovednosti se prý tvoří na podkladě nervových spojů mezi podnětem a reakcí. To je teoreticky nesprávné, mechanistické a v rozporu s rozsáhlými zkušenostmi z pracovního a sportovního výcviku. Vytvoření dokonalé dovednosti předpokládá jasnou představu a plán prováděné činnosti. Zejména provádění vrcholových výkonů (např. sportovních) vyžaduje cílevědomou a volní regulaci, jejíž vnitřní procesy však dosud nejsou zcela prozkoumány.

Hlavní úlohu v psychické regulaci motorické činnosti mají ty mechanismy, které se vytvářejí učením. V tomto smyslu lze v učení spatřovat základní regulační princip – pokud ovšem nejde o chování vrozené. Učící se jedinec řídí a mění své pohyby na základě výsledků dosažených svou vlastní činností. Získaná zkušenost se stává součástí jeho nové činnosti a podílí se na řízení nových forem pohybů. Senzomotorické učení je tedy specifický druh učení obecného. Při působení člověka na okolní svět a při jeho přetváření je pohyb prostředkem (nástrojem) k dosažení vytyčených cílů. Toto je základní funkce motorické činnosti. Uchopovacími pohyby člověk dosahuje toho, co potřebuje, a únikovými pohyby se vyhýbá tomu, co je mu nepříjemné. Pracovními pohyby ruky přetváří předměty a vyrábí produkty podle plánovaného cíle. V těchto procesech vznikají nové formy aktivního chování a sociálně podmíněné činnosti.

Ze současné teorie pohybových činností a senzomotorického učení vyplývá:

1. Hlavní výzkumné výsledky (Pernštejn, Drafty, Linhart aj.) zdůrazňují, že základní článek při formování motorických dovedností není automatizace pohybů, ale kognitivně motivační regulace.
2. Psychická regulace motoriky se uskutečňuje na kvalitativně odlišných úrovních.
3. Takto vznikající senzorické a percepčně motorické systémy se včleňují do celku struktury osobnosti.

Pohyb je tedy nejen efektorně motorický akt, ale tvoří se svými řídícími kognitivními (senzorickými a myšlenkovými) složkami jednotnou senzomotorickou strukturu. Tato struktura je vývojovým předpokladem pozdější hierarchicky organizované lidské činnosti, jež je řízena složitými poznávacími procesy, motivačními faktory a vůlí. Existence těchto psychických regulačních systémů včetně vědomí je důvodem, proč studium pohybů není jen předmětem fyziologie, ale i psychologie, a proč v praktickém vědění lidí ve výrobním procesu a při zajišťování pracovní nebo sportovní výkonnosti musíme přihlížet k psychickým činitelům. Podle stanovených vývojových úrovní psychického odkazu a psychické regulace sem patří:

1. Psychická regulace na úrovni kvintárního odrazu – tj. na úrovni vědomí, která se projevuje v abstraktním myšlení, ve volním rozhodování, v cílevědomém jednání a ve společensky podmíněné vědomé motivaci a aspiraci.
2. Psychická regulace na úrovni kvartárního odrazu, který je podmíněn lidskou řečí, komunikací (např. regulace pohybu pomocí slovní instrukce aj.).
3. Nižší úroveň tvoří regulace na základě vjemu a představy (cíle, korekce pohybů na základě vnímaného předmětu, představy).
4. Předcházející 3 úrovně se vyvinuly na podkladě regulace pohybů bezprostřední smyslovou signalizací (vytváření různých podmíněných podnětů, pohybových podmíněných reakcí a podobně).
5. Relativně jednoduchá úroveň představuje regulace, jež je základem automatizovaného chování.
6. K vývojově nejstarším patří nervová regulace pohybů na základě vrozených reflexů (viz různé druhy instinktivního chování, jednotlivé pohybové reflexe).

Senzomotorické učení probíhá ve třech etapách:

1. Seznámení se s činností – činnost, která má být osvojena s podmínkami efektivního vykonávání.
2. Procvičování činnosti v celku a zvlášť určitých náročných složek.
3. Kontrola učení.

Na začátku si jedinec vytvoří zrakovou představu a opakováním ji naplňuje, poté, co se mu to zdaří, může dojít k zmechanizování činnosti.

V didaktickém procesu existuje 5 odlišných způsobů motorického učení.

• Linhart, Josef. Základy psychologie učení. 1. vyd. Praha : SPN, 1982. 249 s.