Sei Šónagon

Sei Šónagon (asi 966 – 1017 až 1025) byla japonská básnířka a dvorní dáma období Heian. Proslula svou sbírkou úvah a deníkových záznamů známých jako Důvěrné sešity (枕草子; Makura no sóši). Založila tím v japonské literatuře žánr zvaný zuihicu (zápisky). Psala také básně v žánru tanka.[1]

Sei Šónagon
Narození	966 Kjóto
Úmrtí	1025 (ve věku 58–59 let) Kjóto
Povolání	dvorní dáma, básnířka, esejistka, autorka deníků, spisovatelka a historička
Témata	poezie a esej
Významná díla	Makura no sóši Sei Šónagon šú
Manžel(ka)	Norimicu Tačibana Munejo Fudžiwara
Děti	Norinaga Tačibana Džótómoninkomanomjóbu
Rodiče	Motosuke Kijohara
Příbuzní	Kaišú a Munenobu Kijohara (sourozenci) Norisue Tačibana (vnuk)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

O jejím životě je známo jen málo, s výjimkou toho, co lze nalézt v její knize. Byla dcerou Kijohary no Motosukeho, učence a známého básníka žánru waka. Její dědeček Kijohara no Fukajabu byl také básník waka. Rodina patřila mezi dvořany střední úrovně a měla finanční potíže. Provdala se ve věku 16 let za vládního úředníka Tachibana no Norimicu a porodila mu syna Norinaga. V roce 993 začala sloužit císařovně Teiši, manželce císaře Ičijó. Ve věku 27 let se patrně rozvedla. Když skončilo zákonné porozvodové moratorium, mohla se oženit s Fudžiwarou no Munejem, guvernérem provincie Seccu. Měla s ním dceru. Jiné zdroje ovšem tvrdí, že se po rozvodu stala buddhistickou jeptiškou. Neexistují žádné informace o jejím životě po roce 1017. Je známa její rivalita se spisovatelkou Murasaki Šikibou, autorkou Příběhu prince Gendžiho, která sloužila císařovně Šoši, druhé manželce císaře Ičidžóa.

Její kniha poznámek existovala několik stovek let jen v ručních opisech, poprvé byla vytištěna v 17. století. Existuje několik jejích verzí, které se liší uspořádáním dochovaných textů a mírou akceptování pravděpodobných pozdějších přípisků. Dvě nejrespektovanější verze jsou nazývány Sankanbon a Nōinbon. Zápisky jsou vtipné, lehké, zachycují řadu dvorských klepů a záměrně se vyhýbají vážným a tragickým tématům (včetně smrti císařovny Teiši, jinak hlavní hrdinky knihy). Krom toho kniha obsahuje řadu rad, zejména, jak psát dopisy. Předpokládá se, že byla dokončena někdy mezi lety 1001 a 1010.

V současné české literatuře inspirovala forma zuihicu vznik knihy Zápisky z bezčasí. [2]