Sebedestruktivní chování

Sebedestruktivní chování (někdy také autodestruktivní tendence)[1] je sociálně patologické chování vedoucí k sebepoškozování sebe sama[2] (např. alkoholem, závislostí na drogách, promiskuitou či špatnou hygienou) a k sebevražedným tendencím. Toto chování je buď podmíněno duševní poruchou, nebo se jedná o snahu uniknout z nějaké nepříjemné situace.[3]

Alkoholismus, narkomanie a promiskuita jsou jedním z projevů sebedestruktivního chování

Obecně

Sebedestruktivní chování se může objevit jak u dospělých lidí, tak u dětí předškolního věku. Často se však nejvíce projevuje u adolescentů, kteří si toto chování nesou dále do života. Příčiny tohoto chování je však třeba hledat většinou v dětství[4], kdy byl v dětech jejich okolím vyvolán nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Někdy se jedná i o vedlejší projev neurotického chování[5], kdy jedinec pociťuje nenávist sám k sobě a snaží se ji překonat jinou formou (závislosti, hazard, poruchy příjmu potravy). Sebedestruktivní chování může být krátkodobé, kdy se jedná většinou o získání nějaké výhody, nebo dlouhodobé, kdy je jedinec duševně nemocný a měl by vyhledat odborníka.

Historie pojmu

Wilhelm Stekel v roce 1909 vnesl poprvé problematiku sebedestruktivního chování do psychologické literatury, pozornosti tomuto tématu se však dostalo až roku 1922, kdy byla publikována kniha Sigmunda Freuda Jenseits des Lustprinzips.[6]

Typy sebedestrukce

Sebedestruktivní chování se projevuje ve velmi široké škále. Jedním typem sebedestruktivního chování jsou problémy s příjmem potravy, které často vedou k anorexii nebo bulimii.[7]

Dalším typem jsou sklony k závislostem:

Mezi další projev sebedestruktivního chování patří často promiskuita, při které se jedinec snaží zahnat pocit nedostatečnosti, snaží se překonat nepovedený vztah, nebo se snaží zvýšit si sebevědomí.[8]

Posledním typem je přímé sebepoškozování, které vede často k suicidálnímu chování.

Léčba

Při léčbě je důležité, aby si pacient uvědomil, že je jeho chování abnormální a souhlasil s léčbou. Nejlepším řešením je poradit se s psychologem (při lehkých projevech), nebo s psychiatrem.

Léčba však není krátkodobou záležitostí, protože pacient musí změnit své chování a znovu se naučit řešit problémy a kontrolovat své emoce. Dále se musí naučit, jak reagovat při těžkých životních situacích. Návštěvy psychologa se doporučují i v případě, že je pacient „vyléčen“.

Reference
  1. slovnik-cizich-slov.abz.cz [online]. slovnik-cizich-slov.abz.cz [cit. 2016-02-22]. Dostupné online.
  2. slovnik-cizich-slov.abz.cz [online]. slovnik-cizich-slov.abz.cz [cit. 2016-02-22]. Dostupné online.
  3. OREL, Miloslav. PSYCHOPATOLOGIE. Praha: GRADA, 2012. ISBN 978-80-247-3737-9. S. 81.
  4. ŘÍČAN, Pavel. PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI: obor v pohybu.Praha: GRADA. 2010, S.173.
  5. NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. Praha: ACADEMIA, 1997. S. 287.
  6. monalisa.blogarchiv.cz [online]. monalisa.blogarchiv.cz [cit. 2016-02-22]. Dostupné online.
  7. MINDLAB. psychologie.cz [online]. psychologie.cz [cit. 2016-02-22]. Dostupné online.
  8. RÖHR, Heinz. Nedostatečný pocit vlastní hodnoty. Praha: Portál, 2013. S. 73–77.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.