Sciliar
Sciliar (německy Schlern, ladinsky Sciliër) je hora o nadmořské výšce 2563 m n. m. nalézající se v jihotyrolských Dolomitech v Itálii. I přes poměrně nízkou nadmořskou výšku je díky svému charakteristickému tvaru západní pilíř Sciliaru považován za dominantu Jižního Tyrolska.
Sciliar | |
---|---|
Vrchol | 2 563 m |
Prominence | 210 m |
Poloha | |
Stát | Itálie |
Souřadnice | 46°30′54″ s. š., 11°34′32″ v. d. |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Hora nese jméno okolní horské skupiny Sciliar. Samotný Sciliar se rozkládá na náhorní plošině, o jejímž dávném pasteveckém využití svědčí prehistorické nálezy, a nabízí výhled na Alpe di Siusi, největší vysokohorskou pastvinu v Evropě, a na nízké horské terasy kolem obcí Castelrotto a Völs am Schlern. Od roku 1974 byl Sciliar a některé přilehlé oblasti chráněn jako přírodní park, který byl od roku 2003 rozšířen na Přírodní park Schlern-Rosengarten.
V jihotyrolských legendách je Sciliar považován za domov čarodějnic. Regionální časopis Der Schlern, který vychází od roku 1920, nese jméno hory a jako znak používá její grafickou siluetu.
Poloha
Burgstall (2515 m) tvoří severní okraj pohoří Sciliar, jeho nejvyšším vrcholem je Petz (2563 m), který se tyčí nad Gabels Mull (2390 m) a Jungschlern (2280 m). Za Petzem se zvedá Mahlknechtstein (2550 m), nápadný malý útvar. Před ní se tyčí dvě věže Santnerspitze (2413 m) a Euringerspitze (2394 m). Tyto vrcholy, známé také pod jednoduchými názvy Santner a Euringer, byly dříve známé jako Schlernzacken, Paarlspitzen nebo Badlspitzen. Santner se také nazýval Tuiflspitz, v ladinštině Piza dl Malang.
Horské chaty
Na Sciliaru otevřela bolzanská sekce Německého a rakouského alpského klubu 22. srpna 1885 útulnu, která byla v roce 1903 spojena s přilehlým hostincem a vznikl tak Schlernhaus, který dnes vlastní bolzanská sekce Italského alpského klubu. V roce 1969 postavila Bolzanská sekce Jihotyrolského alpského klubu horskou chatu Schlernbödelehütte.
Etymologie
Název hory, doložený v 16. století jako Schlernkhofl nebo auf dem Schalern, je jistě předgermánského a předřímského původu.
Jeden z výkladů odvozuje jeho původ od etymu *sala, který znamená "potok, příkop, kanál". Při středověké germanizaci jména se základní tvar spojil s příponou -en, jejíž e v bavorštině brzy vypadlo, takže vznikla výslovnost Salérn (Oswald von Wolkenstein psal Saleren). Kvůli zachování předgermánského přízvuku se první slabika nakonec scvrkla na Sl-, což vedlo k výslovnosti Schl- palatalizací. Původně se název pravděpodobně vztahoval na Schlerngraben a Schlernbach; podle nich se pohoří mohlo nazývat nejprve Schlernkofel (viz pravopis ze 16. století) a poté Schlern.
Jiná teorie předpokládá souvislost s indogermánským kořenem *skel, který znamená "řezat". Podle toho se název Schlern vztahuje k charakteristickým skalním stěnám horského masivu, které se zdají být vertikálně odříznuté.
Geologie
Masiv Schlernu je tvořen převážně sedimentárními horninami středního triasu. Ložiskové dolomity formace Rosengarten a formace Rosszähne se z velké části vytvořily na přibližně 30stupňových svazích karbonátové platformy, v oblasti centrální platformy také jako plošně uložené sedimenty. Mezi rosengartenským souvrstvím a souvrstvím Rosszähne se nacházejí vulkanické horniny, které vznikly v ladiniku. Tyto útvary jsou překryty útvarem Schlernské formace, který je tvořen mimo jiné dolomitovými a vápencovými vrstvami. Nejvyšší části Schlernské plošiny jsou budovány dolomitickými horninami svrchního triasu.
První výstupy
- 1880 Santnerspitze (východní strana, obtížnost III.) - Johann Santner sám
- 1884 Euringerspitze (jižní stěna, stupeň III) - Gustav Euringer a G. Battista Bernhard
- 1908 Jungschlern (severní stěna, III.) - Paul Mayr a Ernst Hofer
- 1912 Burgstall (traverz východní stěny, III.) - Max Reinstaller, Heindl Tomasi
- 1912 Mull (severovýchodní strana, II.) - Paul Mayr, Hermann Kofler, Hans Kiene a Pius Wachtler
- 1929 Schlernkind (IV.) - Fidel Bernard, Hans Leitgeb, Georg Harm, Edi Hermann a Luis Gasser
Galerie
- Vrcholový kříž na Petzu
- Sciliar s Petzem (vlevo) a Burgstallem (uprostřed), stejně jako Santner a Euringerspitze při pohledu z Alpe di Siusi.
- Na náhorní plošině Sciliar
- Schlern, pohled z Kastelruthu
Literatura
- Conradin A. Burga (Hrsg.): Habitat Schlern, Sciliar. Naturmuseum Südtirol, Bozen 2008.
- Peter Haupt: Bronzezeitlicher Brandopferplatz und römisches Heiligtum: neue archäologische Untersuchungen auf dem Schlern. In: Der Schlern 83, 2009, S. 4–21.
- Peter Haupt: Bronzezeitliche Erdöfen auf dem Schlern: ein neues Interpretationsmodell zum Brandopferplatz auf dem Burgstall. In: Der Schlern 84, 2010, S. 4–15.
- Hanspaul Menara: Der Schlern: Wahrzeichen Südtirols. Athesia, Bozen 1985, ISBN 88-7014-386-4.
- Günther Regensberger (Hrsg.): Bekenntnis zum Schlern: Festschrift für Hubert Mumelter. Athesia, Bozen 1971 (u. a. mit Beiträgen von Hans Fink, Peter Ortner, Paul Stacul).
- Raimund von Klebelsberg: Der Schlern als geologisches Musterstück. In: Der Schlern 7, 1920, S. 225–230
- Luis Vonmetz: Berg der Berge. Das Wahrzeichen Südtirols. In: Berge erleben – Magazin des Alpenvereins Südtirol, 03/15, S. 69
- Hannes Obermair: Umbrüche, Übergänge, Chancen: Landesgeschichtliche Zeitschriften im Raum Tirol-Südtirol-Trentino und in Italien. In: Thomas Küster (Hrsg.): Medien des begrenzten Raumes. Landes- und regionalgeschichtliche Zeitschriften im 19. und 20. Jahrhundert (Forschungen zur Regionalgeschichte. Band 73). Schöningh, Paderborn [u. a.] 2013, S. 265–281, Bezug: S. 273–275.
- Egon Kühebacher: Die Ortsnamen Südtirols und ihre Geschichte. Bd. 3. Athesia, Bozen 2000, ISBN 88-82660184, S. 265.
- Johannes Ortner: Windschere und schneidiger Schlern. In: Berge erleben – Das Magazin des Alpenvereins Südtirol. Nr. 3, 2017, S. 68–69.