Satjádžit Ráj

Narodil se v bengálské rodině. Byl jedináček, jehož otec zemřel v jeho pouhých dvou letech. Rodina byla umělecky založená, jeho děd i otec byli spisovatelé a ilustrátoři. Rodina navíc žila značně západním způsobem života. Vyrostl v rodné Kalkatě. Střední školu studoval v bengálštině, vysokou, Presidency College, pak v angličtině. Angličtinu ovšem skvěle ovládal již předtím. Krom toho po maturitě ho jeho matka přesvědčila, aby navštěvoval uměleckou školu v Santiniketanu na venkovské univerzitě Rabíndranátha Thákura severozápadně od Kalkaty. Teprve tam poznal tradiční indickou kulturu. Hledání rovnováhy mezi kulturou západní a  východní se později stalo velkým tématem jeho díla.

V roce 1943 začal pracovat v britské reklamní agentuře, po několika letech se stal jejím uměleckým ředitelem. Vedle toho pracoval dle rodinné tradice jako knižní ilustrátor. Mezi knihami, které tehdy ilustroval, byla i kniha Žalozpěv stezky od Bibhuti Bhushan Banarjeea. Již tehdy pochopil, že by byla ideální ke zfilmování. Více se o film začal zajímat ale až ke konci 40. let. V roce 1947 spoluzaložil v Kalkatě filmovou společnost. Roku 1949 ho v jeho filmových ambicích povzbudil francouzský režisér Jean Renoir, který v Bengálsku natáčel film Řeka. Inspirován byl ale více italskými neorealisty, za iniciační později označil zhlédnutí Zloděje kol Vittorio De Sicy. V roce 1952 se konečně dostal k natáčení Žalozpěvu stezky. Projekt platil z vlastních peněz, jen symbolicky přispěla bengálská vláda. Většina štábu neměla naprosto žádné zkušenosti s filmem a všichni pracovali zdarma. Film byl po mnoha obtížích dokončen za dva a půl roku, v roce 1955. Ohlas diváků byl mimořádný, ocenění v Cannes pak z Ráje přes noc udělalo největší hvězdu rodící se indické kinematografie. Konečně získal prostředky a dotočil další dva filmy (1956, 1959), které vytvářejí se Žalozpěvem stezky trilogii. Hrdinou všech tří filmů je chudý syn bráhmanského kněze Apu. Jeho život začíná v malé vesnici, ale posléze se přesouvá do Kalkaty, kde ho stále více mění západní vlivy. Odmítne se stát venkovským knězem jako jeho otec a sní o tom, že bude romanopiscem. Konflikt mezi tradicí a moderností, východem a západem, je velkým tématem všech tří filmů, které jsou zároveň velkou kronikou života Indie v první polovině 20. století.[2]

V dalších filmech již však Ráj opustil klasické realistické vyprávění a více se soustředil na psychologii. Vždy se odmítal opakovat, takže jeho dílo je pestré, obsahuje mnoho žánrů, prostředí a filmy se odehrávají v různých dobách. Jen lokace se opakuje velmi často, a to Kalkata. Některé z nejlepších Rájových filmů jsou adaptacemi textů Rabíndranátha Thákura, kterého Ráj velmi obdivoval a v roce 1961 o něm natočil i dokumentární film. Nejoceňovanější thákurovskou adaptací se stala Osamělá žena (1964). Historickým dramatem pak Vzdálené hřmění z roku 1973, kde se Ráj zabýval bengálským hladomorem z let 1943–1944. Jeho neoblíbenější lidovou komedií se stal snímek Kámen mudrců z roku 1957.

Souběžně s kariérou filmařskou však dále držel rodovou tradici a psal knihy i je ilustroval. Obnovil i dětský časopis Sandeš, který v roce 1913 založil jeho dědeček. Redigoval ho až do své smrti v roce 1992.[3]

V tomto roce mu byl také udělen, ovšem již posmrtně, řád Bharat Ratna.

• Žalozpěv stezky (1955)
• Nezdolný (1957)
• Hudební komnata (1958)
• Kámen mudrců (1958)
• Hlas krve (1959)
• Bohyně (1960)
• Tři dcery (1961)
• Abhijaan (1962)
• Kančendženga (1962)
• Velkoměsto (1963)
• Osamělá žena (1964)
• Kapuruš (1965)
• Mahapuruš (1965)
• Idol (1966)
• Čirijachana (1967)
• Goopy Gyne Bagha Byne (1968)
• Indické prázdniny (1970)
• Protivník (1972)
• Seemabaddha (1972)
• Vzdálené hřmení (1973)
• Zlatá pevnost (1974)
• Zprostředkovatel (1976)
• Šachisté (1977)
• Joi Baba Felunath (1978)
• Heerak Rajar Deše (1980)
• Doma a venku (1984)
• Nepřítel lidu (1989)
• Šacha Prošacha (1990)
• Cizinec (1991)