Salon (společnost)

Pojem se objevil v 19. století a dnes se používá zejména pro evropské společnosti od 16. do raného 20. století, které na rozdíl od bratrstev či spolků neměly pevnou organizaci ani periodicitu, jejich termíny konání, místo, obsazení a program určoval hostitel či hostitelka. T. G. Masaryk definoval salon jako určitou formu sociability, shromáždění několika diskutujících osob v určitém bytě a v určitý čas. Diskuse podle něj může přerůst v polemiku, ale důležitým atributem jsou slušnost a vtip.[1]

Největšímu rozkvětu se salony těšily ve Francii 17. a 18. století, kdy byly centrem osvícenského myšlení, politiky a společenského života. Jejich zázemí poskytovali aristokraté na svých zámcích a v palácech. Hostitelkami salonů byly často vysoce postavené dámy, „salonnières“, například Madame de Rambouillet, Ninon de Lenclos a Mademoiselle de Scudéry v 17. století, Louise d'Épinay a Claudine Guérin de Tencin v 18. století či Juliette Récamierová ve století 19. Charakteristiku francouzských salónů podal např. Honoré de Balzac, typologii salonů vypracovali bratři Goncourtové. Salóny v českých zemích vznikaly od konce 18. století především v Praze (Šternberkové, Clam-Gallasové, Nosticové) a v 19. století v měšťanských kruzích (Frič, Palacký, Staněk). Salony existovaly i v řadě dalších zemí, dokonce i v arabském světě.

Tematické zaměření salónů mohlo být velmi specifické, například výhradně politické, zábavní, profesní nebo naopak upadalo do pouhé konvence přijímání hostů s a pohoštěním (kávová společnost, hostina). K oblíbeným salónním hostům patřily extravagantní osoby.