Madeleine de Scudéry

Osiřela ve věku šesti let a vychovával ji strýc, který byl církevní hodnostář. Učila se literatuře, tanci a hudbě a seznámila se s vlivnými osobami na královském dvoře. Strýc jí jako vlivný dvořan během panování tří králů umožnil vstup do kroužku Madame de Rambouillet. Ubytovala se v Hôtel de Rambouillet, kde se kolem roku 1630 stala stálou členkou tohoto kroužku. Natrvalo se spolu se svým bratrem Georgesem usadila v Paříži kolem roku 1640. Měla možnost dělat vychovatelku dvěma neteřím kardinála Mazarina[2]. V období let 1644 až 1647 žila v Marseille, doprovázela zde svého bratra Georgese, který tam dostal funkci guvernéra pevnosti. Po tomto období se vrátila zpět do Hôtel de Rambuillet v Paříži.

Madeleine de Scudéry

Madeleine si dala podle dobového stylu 17. století přezdívku Sapfó podle známé antické autorky. Stala se členkou salonu Catherine de Rambouillet a zároveň obyvatelkou hôtel Rambouillet až do roku 1652, kdy opustila tuto budovu a založila si vlastní literární salon. Ten dlouho udával tón v hnutí tzv. preciózek, mezi nimiž byla jednou z jejich nejslavnějších představitelek. Většina celebrit tehdejší doby pravidelně navštěvovala soboty u slečny de Scudéry, kde se vedly erudované literární a galantní rozhovory. Návštěvníci si dávali přezdívky. Do užšího kroužku pravidelných hostů „Société du Samedi“ (Sobotní společnosti) patřily Madame de La Fayette, Madame de Sévigné, Charles de Sainte-Maure, vévoda de Montausier s manželkou, François de La Rochefoucauld, Valentin Conrart, Jean Chapelain, Simon Arnauld de Pomponne a Paul Pellisson. Salón se nacházel ve čtvrti Le Marais, na bulváru du Temple, později v Rue de Beauce.

V roce 1642 se zúčastnila tvorby díla „Recueil des femmes illustres“, hlavně na části „L'épitre aux Dames“. Doprovázela svého bratra do Marseille, kde vykonával funkci guvernéra v letech 1644-1647. Často psala pod jeho jménem bratra (tedy Georges de Scudéry), který nikdy neváhal vzít na sebe autorství velkého množství její tvorby. Byla autorkou úspěšných tzv. klíčových románů. V románech psala o skutečných historických postavách pod jinými literárními jmény, například o panu de Condé nebo madame de Longueville. Přenášela často dobovou mondénní společnost do období antiky, například: „Ibrahim ou l'Illustre Bassa“ (4 díly, 1642); „Artamène ou le Grand Cyrus“ (1649 - 1653) - nejdelší román ve francouzské literatuře (10 částí); „Clelia, histoire romaine“ (10 částí, 1654 - 1660); „Almahide ou l'esclave reine“ (8 částí,1660); „Mathilde d'Aguilar, histoire espagnole“ (1667).

Portrét ve stáří

Její tvorba byla místem rafinovaných analýz vnitřního života postav. Popisovala do té doby v literatuře pomíjené emoce - melancholii, nudu, neklid a sklon k úniku do sladkých představ, což ovlivnilo například Rousseaua. Její texty se staly návodem na chování v elegantní společnosti. Představily vizi idealizované lásky a vykreslily poetizovaný obraz mondénní společnosti. V románu „Clelia, histoire romaine“ autorka vytvořila slavnou „Carte de Tendre“[3], tedy „mapu citů“, jakousi „galantní geografii“. K tomu ji inspiroval abbé d'Aubignac.