Jan van Ruusbroec

Jan van Ruusbroec (výslovnost [rüüsbruk]), také Ruysbroeck nebo Ruisbroek (1293, Sint-Pieters-Leeuw, Belgie2. prosince 1381, Groenendaal) byl vlámský teolog, mystik a spisovatel. Svá díla psal nizozemsky. V současnosti jsou jeho nejznámějšími spisy[zdroj?] Sedm kroků na žebříku duchovní lásky a Duchovní zásnuby.

Jan van Ruisbroek
Narození1293
Ruisbroek
Úmrtí2. prosince 1381 (ve věku 87–88 let)
Groenendaal
Povoláníkněz, spisovatel a kaplan
PříbuzníJan Hinckaert (strýc)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

Jan měl oddanou matku, která ho vychovala v katolické víře. O jeho otci se neví nic. Jeho příjmení je toponymum, čili je odvozeno od názvu osady Ruisbroek. V jedenácti letech bez rozloučení opustil svou matku a odešel ke svému strýci, kanovníkovi Janu Hinckaertovi, který se o něj postaral a zajistil mu vzdělávání na škole sv. Guduly v Bruselu. Hinckaert žil v apoštolském bratrství s členem téže kapituly Francisem van Coudenbergem. Zajistil Ruusbroekovi vzdělání, a ten se tak mohl stát knězem. Vysvěcen byl v kostele Svaté Guduly v roce 1317. Jeho matka ho následovala do Bruselu. Vstoupila do tamní bekináže, kde krátce před svěcením svého syna zemřela.

Kněžské působení

V letech 1318–1343 působil jako farář u sv. Guduly; nadále žil se svým strýcem Hinckaertem a Van Coudenbergem v extrémní chudobě a odloučenosti od světa. V té době vyvolávalo v Nizozemí spory hnutí Bratří svobodného ducha (světsko-křesťanské hnutí ve 14. století, které papež Klement V. na Viennském koncilu prohlásil za kacířské). Jednou z členek bratrstva byla Heilwige Bloemardinne; byla aktivní zejména v Bruselu, kde pomocí pamfletů propagovala svou víru. Ruusbroec jí odpovídal rovněž pamflety, žádný se však do dnešních dob nezachoval. Tento spor natrvalo poznamenal Ruusbroekovu tvorbu: jeho pozdější spisy byly psány v nizozemštině a vždy odkazovaly na "kacířské" názory Bratrstva.

Touha po větším odloučení od světa a možná i pronásledování poté, co napadl Bloemardovou, jej vedla k tomu, že r. 1343 s dvěma přáteli opustil Brusel a v nedalekém lese založil převorství Groenendael. Přidalo se k nim mnoho následovníků; 13. března 1349 se komunita zformalizovala jako klášter řádu augustiniánů-kanovníků, Ruusbroec se stal jeho prvním převorem.

Nejplodnější Ruusbroekovy roky spadají právě do tohoto období, tedy od roku 1349 do jeho smrti v roce 1381. Jeho pověst "Božího muže", kontemplativce a duchovního vůdce se rozšířila z území Flander a Brabantu do Nizozemska, Německa a Francie. Jeho spisy byly ve velkém opisovány, speciálně v klášterech v Nizozemsku a v Německu. Na počátku 15. století se rozšířily i do Anglie. Ruusbroec udržoval styky s blízkou kartouzou v Herne, několika komunitami klarisek a s hnutím "Božích přátel" ve Štrasburku. Všechny společenské vrstvy vyhledávaly jeho pomoc a radu. Mezi slavnými návštěvníky v Groenendael byli německý mystik Johannes Tauler či nizozemský kazatel, mystik a náboženský reformátor Geert Groote. Prostřednictvím Grooteho formoval Ruusbroec ducha augustiniánské Windesheimské kongregace, Bratří společného života (Fratres Vitae communis) a celého hnutí devotio moderna, jehož nejslavnějším představitelem byl Tomáš Kempenský, autor knihy Následování Krista.

Filozofie

Středověký portrét Jana van Ruisbroeka

Jan se rád toulal a meditoval osamělý v lese, který obklopoval klášter. Brával si s sebou psací tabuli na kterou si zapisoval myšlenky, když se jimi cítil inspirován. Později v prohlásil, že nikdy neprovedl zápis bez pokynu Ducha svatého.

V jeho naukových spisech se vysvětluje, ilustruje a posiluje tradiční učení. Jím vyzdvihovanými ctnostmi byly oproštěnost, pokora a dobročinnost. Jeho oblíbenými tématy jsou útěk od světa, meditace nad životem (a zvlášť utrpením) Krista, odevzdání se do Boží vůle, a intenzivní osobní láska k Bohu.

Podle Gersona a Bossueta se v jeho díle nacházejí stopy neuvědomělého panteismu.

Jan vytrvale učil, že duše nachází Boha ve své vlastní hlubině a rozlišil 3 stupně pokroku na cestě, kterou nazval "duchovní žebřík ke křesťanské dokonalosti":

  • činný život,
  • vnitřní život,
  • kontemplativní život.

Neučil splynutí já s Bohem. Učil, že i na vrcholu duchovního vzestupu si duše stále zachovává svou totožnost. Ve spise Království milujících Boha vysvětluje, že ti kteří hledají moudrost, se musejí "do všech konců země plavit po vodách soucitu a milosrdenství vůči každé lidské nouzi", že musejí "létat ve vzduchu rozumové dovednosti" a "všechny své skutky a síly zaměřit k Boží poctě"; pak bude jejich mysli dána "nesmírná a bezmezná jasnost".

Ke kontemplativnímu životu jsou podle něj nutné tři vlastnosti:

  • Duchovní svoboda od světských tužeb,
  • mysl nezatížená obrazy ("vnitřní ticho"),
  • pocit vnitřní jednoty s Bohem ("jako hořící a žhavý oheň, který již nemůže být uhašen").

K jeho nejdůležitějším dílům patří De vera contemplatione ("O pravé kontemplaci") a De septem gradibus amoris ("O sedmi stupních lásky").

Odkaz

Janovy ostatky byly pečlivě uchovávány a jeho památka ctěna jako památka světce. Když bylo Groenendaalské převorství zrušeno Josefem II. (1783), byly jeho ostatky přeneseny do kostela sv. Guduly v Bruselu, avšak pak se ztratily během francouzské revoluce. Jan byl v roce 1908 blahořečen papežem Piem X.

Janův autentický portrét neexistuje; tradičně se zobrazuje, jak sedí v kanovnickém rouchu v lese, s psací tabulkou na koleni. Takto byl dle pověsti jednoho nalezen, vytržen v extázi a zahalen plameny, které obklopovaly, avšak nezničily strom, pod nímž seděl.

Po jeho smrti ho v příbězích nazývali extatickým nebo božským lékařem.

Hlásil se k němu františkán Henry van Herp, kartuziáni Denis a Laurentius Surius, karmelitán Tomáš od Ježíše, benediktin Luis de Blois a jezuita Leonardus Lessius. Později jeho spisy proslavili také Ernest Hello, Maurice Maeterlinck či Evelyn Underhillová. Jan měl též velký vliv na generálního sekretáře OSN Daga Hammarskjölda a jeho koncepci duchovního růstu skrze obětavou službu lidstvu.

Díla

  • Dat rijcke der ghelieven (lat. Regnum amantium Deum, česky Království milenců Božích)
  • Die chierheit van der gheestelijcker brulocht (lat. De ornáty spiritalium nuptiarum, česky Okrasy duchovních svateb)
  • Vanden blinkenden steen (lat. De perfectione filiorum dei, česky Dokonalost synů Božích)
  • Vanden vier becoringhen (lat. De QUATUOR tentationibus, česky O čtveru pokušeních)
  • Vanden kerstenen ghelove (lat. De fide et iudicio, česky O víře a soudu)
  • Vanden gheesteliken tabernakel (lat. In tabernaculum Foederata Commentarius; česky Výklad svatostánku Mojžíšova)
  • Vanden seven Sloten (lat. De septem Custódio, česky O sedmi strážích)
  • Een spieghel der eeuwigher salicheit (lat. Speculum aeternae Salute, česky Zrcadlo věčné blaženosti čili Vzestup duše k Bohu s Kristem, překlad p. Emil Soukup OP, Olomouc 1946).
  • Van seven trappen in den graed der gheesteleker MINNEN (lat. De septem amoris gradibus, česky Sedm stupňů lásky, překlad p. Silvestr M. Braito, OP, v Po cestách mystiku k lásce Boží. Olomouc 1937, s. 87–131)
  • Vander hoechster waerheit (i Dat boecsken der verclaringhe a Samuel; Lat. Samuel vel. de alta contemplatione, český Samuel, neboli kniha o vyšší kontemplaci).
  • Vanden XII beghinen (lat. De vera contemplatione, česky Pravá kontemplace).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jan van Ruisbroek na slovenské Wikipedii.Údaje byly doplněny y biografie Jakuba Demla (1915).

Literatura

  • Albert Ampe: Artikel Ruusbroec, Jan van, in: Verfasserlexikon, 2. Auflage, Bd. 8, Berlin 1992, S. 436–458
  • Jakub Deml, Život a některé spisy doktora extatického to jest Jana Ruysbroecka podivuhodného, Tasov na Moravě 1915 (včetně překladu některých drobných spisů a listů Ruisbroecka)
  • Kurt Ruh: Jan van Ruusbroec. Versuch einer Würdigung ven Person und Werk. In: Zeitschrift für deutsches Altertum und deutsche Literatur. 125 (1996), S. 1–50.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.