Ruralismus

Rurаlismus (z latinského ruralis – venkovský) je literární směr, který se prosadil v české literatuře v první polovině 20. století. Jeho ústředním bodem byla vesnická tematika, vztah lidí k půdě, vývoj vztahu venkova a města. Objevuje se i téma tvrdé kapitalizace venkova a s tím spojená industrializace a nemilosrdný osud obyvatelstva. Byl oblíben především díky selské tradici 19. století. Poněkud podobný umělecký proud v německé literatuře se nazýval Heimatkunst.

Na motivy těchto knih bylo natočeno několik filmů. Vrcholnými představiteli byli Josef Knap, Václav Renč a František Křelina, přičemž u posledních dvou jmenovaných se ruralismus prolínal také s katolicismem. Dříve byl za ruralistu považován Jan Čep, dnes brán spíše jako katolický autor, kvůli jeho specifičnosti je však lepší charakterizovat jej jako křesťanského existencialistu. Název tohoto literárního směru je odvozen od latinského ruralis, tedy venkovský, což prozrazuje, kterým směrem se soustředila pozornost autorů – tzv. ruralistů. Venkov má ve všech literárních dílech ruralistů zvláštní postavení, spojené s mystifikací vyobrazených scenérií (je však zajímavé, že se knihám přisuzuje podobnost s kritickým realismem). Kolem venkova a zemědělské půdy se točí prakticky všechno dění. Půda je ústředním bodem přátelství, lásky, ale i nesnází a rozporů. Předtím, než se dostaneme k samotnému popisu ruralismu a lidí s ním spjatých, se nejprve poohlédněme za vývojem v mladém československém státě, který se stal pro ruralisty „živnou půdou“.

Na straně na východ od francouzské hranice nepanovala po roce 1918 jen zášť vůči západním mocnostem a zklamání z prohrané války, ale i radost nad získáním samostatnosti. Slováci se po dlouhé době vymanili z útlaku Maďarů a Češi se odtrhli z rakouského područí v naději na očistu od německého živlu Rakouská monarchie zanikla a česká literatura stála před obrovským rozmachem. V demokratickém státě se již nikdo nemusel bál vyjádřit svůj názor, což se projevilo především vznikem menších prozaických žánrů, které v tomto období jasně dominují. Ve třicátých letech 20. století se situace pozvolna uklidňuje a navrch získávají některé vybrané žánry těšící se trvalé oblibě, zatímco od užívání jiných se v tomto období upouští. Přesto není možné vytyčit přesnou hranici a díla jednoduše rozškatulkovat. Jednotlivé žánry se výrazně prolínají, a to i u ruralistů, kteří svou tvorbou zasahují do 20. i 30. let.

Mezi nejvýraznější představitelé ruralistů patří Josef Knap, Václav Renč a František Křelina, autoři s pohnutými životními osudy a silné katolické víry. Jejich pohled na venkov se shoduje s textem uvedeném v prvním odstavci. Půda je dar od Boha a je tedy nedotknutelná. Díla vyobrazují vztah lidí k půdě a často se přiklánění ke srovnávání venkova a města. V těchto pasážích se musí mít čtenář na pozoru před příliš subjektivním a barvitým líčením selského života, v knihách leckdy vyzdvihovaným, což však neznamená, že zde nelze najít prvky objektivnosti, především v úsecích o industrializaci a tvrdé kapitalizaci venkova a nelehkého životního osudu rolníků. Díla ruralistů byla ve své době velice oblíbená díky vyobrazení selské tradice 19. století a kvůli své podobnosti s texty realistů. Některé knihy byly později dokonce zfilmovány, přesto se však dnes netěší u čtenářů přílišné popularitě, a to hned z několika důvodů. Prvním z nich je bezpochyby neaktuálnost děl – mnozí literární kritici dnes označují ruralismus za jakousi slepou vývojovou větev, která se mihla na obří scéně vývoje literatury a upadla v zapomnění. Není tedy divu, že nakladatelství nejeví o díla autorů zájem a ty tak prakticky nevycházejí. Rovněž učebnice literatury nabízejí zájemcům pouze krátké kusé informace a internet vyhledá při zadání „ruralisté“ necelých sedm desítek odkazů, z nichž mnohé se opakují a kromě jmen autorů nedisponují žádnými komplexními údaji.

Na objektivní zpracování všech ruralistických děl do jedné ucelené publikace zatím neexistuje. Knihy zabývající se vývojem české literatury ve 20. století (a je prakticky jedno v kterém období) nejsou ruralismu příliš nakloněné – interpretace děl jsou uveřejňovány v minimech případů, nemluvě o životopisech autorů.

Německá okupace Čech a Moravy v březnu 1939 a následný pobyt německé armády na českém území spojený s útlakem obyvatelstva ze strany německých úřadů se ruralistů příliš netýkaly. Jejich díla sice byla zaměřena na národní tradice, ale vzhledem k tomu, že nemálo z nich se zabývalo děním v podhorských příhraničních oblastech, kde byla ve více než 90% převaha německého obyvatelstva, nebyly texty ruralistů okupačním orgánům trnem v oku a většina autorů tak přečkala válku bez újmy (výjimku tvořil např. Josef Knap, který byl totálně nasazen). Horší situace jim nastala paradoxně po osvobození a komunistickém puči v únoru 1948. Sliby komunistů o podpoře svobodného podnikání a zemědělství se rozplynuly jako pára nad hrncem a díla ruralistů se komunistickým představitelům nehodila do krámu. Kritika industrializace zemědělství – v knihách tak obvyklá – byla v padesátých letech nepřípustná, stejně jako vyzdvihování soukromého vlastnictví půdy. Zatímco v textech sedlačil každý na svém políčku, komunistické likvidovali remízky mezi nimi a podle vzoru sovětských kolchozů zakládali jednotná zemědělská družstva. Dalším závažným přečinem proti komunistické ideologii byla notná dávka katolicismu prakticky ve všech dílech. Tyto faktory vedly k zakázání literatury ruralistů a posléze k perzekuci autorů do pracovních táborů.^[zdroj?!]