Rudolf Uher

Rudolf Uher studoval na Obchodní akademii v Trenčíně, na Učitelském ústavu v Prešově a později v letech 1941–1944 studoval na Oddělení kreslení a malby Slovenské vysoké školy technické pod vedením profesora Jozefa Kostky. V roce 1946 studijně pobýval v Paříži, stal se členem Skupiny 29. augusta (Alojz Klimo, Vincent Hložník, Ladislav Guderna, Peter Matejka, Ján Želibský a další).[1] V roce 1964 se seznámil a celoživotně sblížil se známým rakouským sochařem Karlem Prantlem. V témže roce založil spolu s Miloslavem Chlupáčem a Andrejem Rudavským Sochařské sympozium v Ružbachách. V letech 1967 (Expo Montréal) a 1970 (Expo Osaka) instaloval svoje sochy před československými pavilóny na světových výstavách, v roce 1971 proběhla instalace jedné z jeho minimalistických plastik (Socha pre betón) ve Vermontu v USA.

V roce 1972 mu bylo pozastaveno členství v ZSVU a omezena výstavní činnost – některá jeho exteriérová díla byla úředně zničena. V roce 1973 ochrnul na pravou ruku. Od roku 1975 začal tvořit sochy z pálené a glazované hlíny a levou rukou psal poznámky k vlastní tvorbě a svoje vzpomínky. Uhrovo vyřazení z veřejného života trvalo až do roku 1983, kdy byla povolena výstava k jeho sedmdesátinám.

Rudolf Uher zemřel 27. srpna 1987 v Bratislavě.

Rudolf Uher je vnímán jako výjimečný a osobitý sochař, který dvakrát – ve čtyřicátých a šedesátých letech 20. století – novým způsobem formuloval principiální vývoj slovenského moderního sochařství. Posunul slovenské chápání sochařského tvaru od klasické moderny k neomoderně. Ve 40. letech R. Uher rozvinul sochařský program archetypu, pratvaru a univerzální interpretace. Ve své sochařské tvorbě zjednodušoval a zevšeobecňoval tvarový typ, který vyjadřoval např. ve formě anonymních hlav, lyrických torz (Torzo, 1943) a figur v pohybu. V této době vznikl cyklus sádrových plastik s tématem Zem, dřevěné reliéfy (Plodná zem, 1946) a studie hlav v kameni a hlíně.

V 50. letech dočasně podlehl společenské objednávce a vytvořil sochu Partyzána v duchu socialistického realismu, ale už koncem 50. let se vrátil k původním východiskům své tvorby (More I–III, 1958).

Od začátku 60. let, v období svého tvořivého vzepětí, rozvíjel vlastní výklad minimalismu, ve kterém spojil základní geometrický modul a náznakovost geometrického tvaru s rukopisnou expresivností – jednou ve formě agresívního gesta, jindy s poetikou. Při tvorbě svých soch razantně odstraňoval hranice mezi figurativním a nefigurativním přístupem k sochařskému tvaru. V 60. letech nově definoval nefigurativní sochu a vytvořil velký abstraktní tvar Kameň a oheň (1969) pro Expo v Ósace. Nefigurativní archetypy povýšil na všelidské, nadčasové znaky a symboly. Uher ztvárňoval svět i přírodu vcelku, synteticky a intuitivně. Vytvořil syntézu geometrického tvarosloví spojeného s monumentálním vyjádřením.

V počátcích své tvorby Uher pracoval zejména se sádrou, kamenem a dřevem, některé sádrové plastiky byly s časovým posunem odlévány do bronzu. V 60. letech rozvíjel svůj program novátorským využitím svařovaného železa. Jeho oblíbeným materiálem bylo dřevo. Po onemocnění v 70. a 80. letech využíval ve své tvorbě pálenou a glazovanou hlínu. Některá takto zpracovaná díla byla následně odlita do bronzu.