Rousseauovo pojetí demokracie

Rousseauovo pojetí demokracie je radikálním konceptem přímé demokracie.

Jean-Jacques Rousseau.

Úvod

Jean-Jacques Rousseau se narodil v jedné z městských republik Ženevě. Své východisko v náhledu na pojetí republiky spatřuje v moci lidu a jeho teorie týkající se republikanismu je proto také považována za jednu z teorií demokracie, a to velmi radikálního charakteru. Ústředním bodem jeho konceptu je participace všech občanů na vládě.

Rousseau vychází z doslovného překladu slova demokracie a chápe ji tedy jako vládu lidu, který se podílí na výkonné moci – vládě. Pokud tomu tak bude, pak ale není možné, aby demokracie existovala:

„ Bereme-li výraz demokracie v přísném slova smyslu, pak nikdy pravá demokracie neexistovala a nikdy nebude existovat, protože je proti přirozenému řádu, aby velký počet vládl a malý počet byl ovládán. “
— Jean-Jacques Rousseau Rozpravy (1989), Praha: Svoboda, s. 273.

Z tohoto textu vyplývá, že lid neumí vládnout sám nad sebou.

Východiska demokracie

Vláda v demokratických společnostech by mohla existovat jen za těchto předpokladů:

  • Společnosti jsou velmi malé celky, v nichž se všichni občané osobně znají.
  • Ve společnostech je nastolena vláda „prostoty mravů“, což zajišťuje umírněné veřejné debaty.
  • Příslušníci společností jsou stejně bohatí a mají stejnou moc (hodnost).
  • Společnosti neznají přepych.[1]

Tyto podmínky jsou realizovány jen ve výjimečných případech, a tak Rousseau píše:

„ …demokraticky by si mohl vládnout jen národ bohů. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi. “
— Jean-Jacques Rousseau Rozpravy (1989), Praha: Svoboda, s. 274.

Moc výkonná a moc zákonodárná

Rousseau odlišuje v teorii republikanismu vládu (moc výkonnou) a zákonodárství. Legislativec definuje obecná pravidla, které musí dodržovat všichni členové společnosti. Vláda má ve svých rukou správu státu a koná konkrétní rozhodnutí, která se dotýkají občanů.[2] Demokracie je podle myslitele ústavní formou, v níž výkonnou moc (či „knížete“, jak také píše) tvoří lid.

Společenská smlouva

Rousseau se ptá, kdo má oprávnění k vydávání zákonů? Odpověď je obsažená v teorii společenské smlouvy, kterou filosof vypracoval. Nejistota jednotlivce ve stavu před uzavřením společenské smlouvy ho nutí, aby takovou smlouvu uzavřel. Tím dochází k částečné směně, kdy jedinec odevzdá svá práva ve prospěch společenství, které mu zajistí ochranu a bezpečnost. Smluvní akt je čin svobodný, kdy se jedinec zříká prosazovat svou vlastní vůli a přijímá podřízení se vůli celého tělesa společnosti, jehož je součástí.

Vůle, která je společnou vůlí celého tělesa a je vedena obecným zájmem, se označuje jako obecná vůle. Ta se obvykle liší od vůle a zájmu jednotlivce, ale i skupin jedinců, ba dokonce může být odlišná od vůle všech. [3]

Ti jedinci, kteří podepsali společenskou smlouvu, a nikdo jiný, konstituují lid. Ten vytváří jednotu na bázi svého společného zájmu. Z toho lze vyvodit, že obecná pravidla – zákony, jsou předmětem obecné vůle, tedy jsou vůlí lidu jako celku, který je suverénem.[4]Právě tento bod hovořící o suverenitě lidu je hlavním stavebním kamenem rousseauovské filosofie státu. Vůle jednotlivce nemůže být neustále totožná s vůlí obecnou. Stejně jako jednotlivec nemůže svou vůli delegovat na jiného příslušníka lidu (druhý totiž nebude vždy prosazovat jeho vůli), tak i lid jako suverén nemůže předat svou vůli.

Z toho pramení toto resumé:

Svrchovaná moc – lid – se nemůže nechat zastupovat.

Vydávat zákony má právo výlučně lid. Zastoupení lidu ve smyslu parlamentu tak nepřichází v úvahu, neboť zákony musí být schváleny přímo všemi členy lidu:

„ Každý zákon, který osobně lid neschválil, je neplatný: není to zákon. “
— Jean-Jacques Rousseau O společenské smlouvě. (1949), Praha: V. Linhart, s. 108.

To je podstata přímé teorie demokracie, v níž lid je suverénem a jediným zákonodárcem. Protože dává vzniku zákonům a vytváří obecnou vůli, nemá právo na vládnutí. Vládnout totiž představuje vykonávat konkrétní rozhodnutí, která se liší od obecné vůle. Pokud by lid uchopil i vládu obce, pak se setře rozdíl mezi obecným a jednotlivým. Úkolem lidu tak je zvolit si ze svého středu vládce.[5] Ten pak musí dodržovat zákony, které předtím schválil lid. Stát, v němž vládce jedná v souladu se zákony, nazývá Rousseau republikou.[6] Republikou je tedy každý stát, v němž vláda respektuje suverenitu lidu a obecnou vůli. Může se jí stát jak demokracie, tak i aristokracie nebo monarchie. Výběr formy vlády závisí na specifických podmínkách, především na velikosti státu. Demokracie je nejvhodnější v malých státech, pro středně veliké státy je nejlepší aristokracie a pro ty největší pak monarchie. V monarchiích se může lid rozhodnout ustavit dědičnou vládu.[7]

Pojetí demokracie

Rousseau rozlišuje dvojí pojetí demokracie:

  1. Demokracie jako forma vlády, v níž výkonnou moc zastává lid. V tomto smyslu hovoří přímo o termínu demokracie.
  2. Demokracie jako suverenita lidu. V tomto smyslu nehovoří přímo o termínu demokracie, ale používá jako nejbližšího ekvivalentu – pojem republika. Platí podmínka, že jakékoli legitimní politické zřízení je založeno na souhlasu lidu.[8]

Aplikace v reálných zřízeních

Centrální myšlenka, že lid má právo na přímou svrchovanost byla zakotvena jen v některých systémech. Například ve francouzské ústavě z roku 1793, nebo v lidových shromážděních Švýcarska.

Odkazy

Reference
  1. Rousseau, J.-J. (1989): Rozpravy. Praha: Svoboda, s. 274.
  2. Rousseau, J.-J. (1949): O společenské smlouvě. Praha. V. Linhart, s. 111.
  3. Rousseau, J.-J. (1989): Rozpravy. Praha: Svoboda, s. 238.
  4. Dtto, s. 228.
  5. Rousseau, J.-J. (1949): O společenské smlouvě. Praha. V. Linhart, s. 110-111.
  6. Rousseau, J.-J. (1989): Rozpravy. Praha: Svoboda, s. 247.
  7. Rousseau, J.-J. (1949): O společenské smlouvě. Praha. V. Linhart, s. 114.
  8. Cabada. L. - Kubát, M. et al.: Úvod do studia politických věd. Praha : Eurolex Bohemia s. r. o., 2004, s. 355.

Související články

Literatura
  • CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal, a kol. Úvod do studia politických věd. Praha: Eurolex Bohemia s. r. o., 2004. ISBN 80-86432-63-7.
  • Rousseau, J.-J. (1989): Rozpravy. Praha: Svoboda.
  • Rousseau, J.-J. (1949): O společenské smlouvě. Praha. V. Linhart.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.