Ropucha krátkonohá

Ropucha krátkonohá nedorůstá do větší délky než 8 cm. Poznáme ji podle žlutobílého nebo bílého proužku uprostřed hřbetu, zelené duhovky oka a krátkých zadních nohou. Proto neskáče jako jiné žáby, ale pohybuje se rychlým lezením.

Komplexní práce  kolektivu Frost et al. (2006)[2] navrhla rozdělení rodu Bufo na rody Epidalea a Pseudepidalea, z čehož druhý jmenovaný po jisté kontroverzi[3] byl posléze nahrazen již dříve vymezovaným rodovým označením Bufotes. V češtině se sice název všech tří tuzemských ropuch tradičně řazených do rodu Bufo nezměnil, ale část autorů českých publikací začala používat nově vytvořené vědecké názvy.

V běžném odborném či populárně naučném textu se dosud často objevuje rodové jméno Bufo. Staré vědecké názvy rodu Bufo zároveň stále figurují ve vyhláškách Ministerstva životního prostředí, a tak i ve všech pracích, které se opírají o legislativní ochranu.

Z toho vyplývá, že novější "Epidalea calamita" a dosud rozšířené "Bufo calamita" jsou synonyma. Ovšem nový rod "Epidalea" je užší, než býval rod "Bufo" - je tvořen právě jen ropuchou krátkonohou.

Je rozšířená od Portugalska a Španělska přes Francii do střední Evropy a jižního Švédska. Na východ výskyt zasahuje až do Litvy.

Ekologie a biotop

Ropucha krátkonohá

Dává přednost lehčím půdám, protože přezimuje zahrabaná ve velké hloubce – až dva metry; i přes den se ráda zahrabává do vlhkého písku, má na zadních chodidlech výraznou lištu. Konečky prstů má tmavé. Černá, šedě skvrnitá vajíčka v dlouhých řadách klade do vysychajících tůní, proto je jejich vývoj velmi rychlý. Sameček tohoto druhu má rezonanční měchýřek a jeho hlas se podobá trylku ropuchy zelené, je však nenápadnější. Ropucha je odolná vůči suchu, proto ji někdy, hlavně v křovinách, zastihneme i přes den. Skoro půl roku tráví v nehybném stavu, zahrabává se na zimovišti už v září či v říjnu a opouští jej v březnu, někdy až v dubnu. Jako všechny ropuchy dospívá až třetím nebo čtvrtým rokem.