Roman Šuchevyč

Roman Taras Josypovyč Šuchevyč se narodil v Krakovci (Krakowiec, Jaworów powiat) v Haličsko-lodoměřském království, městě ležícím mezi Lvovem a dnešní ukrajinsko-polskou hranicí. Podle jiných zdrojů se narodil ve Lvově samém. Oba rodiče se účastnili ukrajinského obrozeneckého hnutí 19. století, mezi rodinnými příslušníky nalezneme politiky, hudebníky vědce a umělce. Šuchevyčovi se dostalo základního vzdělání mimo Lvov, v dobách gymnazijních studií se do Lvova vrátil a žil u svého děda, etnografa. Názorovou orientaci ovlivnil Jevhen Konovalec, velitel Ukrajinské vojenské organizace, který Šuchevyčovi v letech 1921 až 1922 pronajal místnost v domě svého otce.[1]

V říjnu 1926 nastoupil na Lvovský polytechnický institut ke studiu stavebnictví. V roce 1934 studia zakončil inženýrským titulem. V té době byl znám také dobrými atletickými výkony a získal množství cen. Byl rovněž nadaným hudebníkem a spolu s bratrem Jurijem absolvoval Lysenkův hudební institut ve Lvově.

Vojenskou službu absolvoval v letech 1928–1929 v polské armádě. Coby vysokoškolský student byl Šuchevyč automaticky zařazen do důstojnického kurzu, avšak byl považován za nespolehlivého a sloužil jako vojín u dělostřelectva ve Volyni.

V roce 1925 se připojil k Ukrajinské vojenské organizaci (ukrajinsky Українська Військова Організація). O rok později dostal rozkaz k vraždě Stanisława Sobińského, vrchního školního inspektora ve Lvově, kterého Ukrajinci obviňovali z polonizace ukrajinského školství. Sobińského zavraždili v přítomnosti manželky na ulici Królewskiej ve Lvově devatenáctiletý Šuchevyč a Bohdan Pidhajny 19. října 1926. [2]

V únoru 1929 byla ve Vídni založena Organizace ukrajinských nacionalistů. Šuchevyč se po krycím jménem Дзвін (Zvon) stal vojenským referentem výkonného vedení.

Poté, co OUN zavraždila polského ministra vnitra Bronisława Pierackého, následovalo hromadné zatýkání. Šuchevyč byl zatčen 18. července a internován v koncentračním táboře v Bereznoj Kartuške (dnešní Bjaroza v západním Bělorusku). Pro nedostatek důkazů byl v prosinci 1935 propuštěn.

Ve varšavském procesu (18. prosinec 1935 - 13. leden 1936) s příslušníky OUN byl předvolán jako svědek. Trval na svém právu hovořit ukrajinsky, za což dostal pokutu 200 zlotých. Když pozdravil soud zvoláním „Sláva Ukrajině!“, byl znovu uvězněn. Po propuštění na amnestii v roce 1937 krátce opět organizoval odboj proti polské vládě.[3]

Po Mnichovské dohodě se ukrajinští nacionalisté zaměřili na Československo, které se zdálo být snadnějším cílem než Polsko. V listopadu 1938 totiž Podkarpatská Rus získala autonomii v rámci Československa a příslušníci OUN se tam přesunuli, aby vybudovali Karpatskou síč. V prosinci do ČSR z Polska ilegálně přicestoval i Roman Šuchevyč a usídlil se Chustu, kde s podporou nacistických tajných služeb vybudoval velitelství pro boj proti centrální československé vládě. Brzy ale dospěl k názoru, že také autonomní podkarpatská vláda je příliš pročeská a rozhodl se ji svrhnout. Zatímco slovenští nacionalisté v čele s Tisem s Hitlerem dojednávali vyhlášení samostatnosti, Šuchevyč s německými agenty zorganizoval puč proti autonomní vládě, který zahájili v noci ze 13. na 14. března 1939. S pomocí ukrajinských sympatizantů mezi četníky získali zbraně, ale jejich útok na kasárna česko-slovenské armády byl odražen. Pod velením generála Prchaly pak armáda pučisty rozprášila. V samotném Chustu bylo zabito 11 příslušníků OUN a 51 zajato. Hned následující den, 15. března, však došlo k německé okupaci českých zemí a Podkarpatská Rus byla vzápětí okupována maďarským vojskem. Podobně jako zbytky československé armády se i síčovci museli stáhnout do Rumunska.[4]

Během prvních válečných let Šuchevyč působil v Polsku. V té době se OUN rozštěpila na dvě frakce - umírněné pod vedením Andrije Mělnyka (OUN-M) a radikální pod vedením Stepana Bandery (OUN-B). Obě frakce pracovaly pro nacisty, ale po invazi do SSSR se banderovci stále více zapojovali do "přímých akcí", což Mělnyk kvůli své katolické víře odmítal. Šuchevyč se připojil k Banderovi a pod vedením Abwehru z ukrajinských nacionalistů zformovali dva "policejní" prapory, Nachtigall a Roland, které se podílely na etnických čistkách na Ukrajině, například na pogromech ve Lvově. Šuchevyč velel praporu Nachtigall, a po jeho reorganizaci na policejní Schutzmannschaft Battalion 201 byl zástupcem velitele praporu a velitelem 1. roty (k reorganizaci došlo kvůli nepokojům, které mezi ukrajinskými nacionalisty vyvolalo německé zamítnutí Deklarace ukrajinské nezávislosti). Prapor, složený jak z dobrovolníků OUN, tak z vybraných válečných zajatců, bojoval proti partyzánům v Bělorusku. Během svého nasazení policejní prapor ztratil 49 mužů a zabil přes 2.000 "partyzánů", přičemž novější výzkumy ukazují, že toto označení zahrnovalo jak skutečné partyzány, tak i nepohodlné civilisty, včetně židů.[5]

Po porážce Němců u Stalingradu mnoho členů OUN začalo pochybovat o správnosti spojenectví s Německem. Po uplynutí kontraktu tak mnoho nacionalistů, včetně Šuchevyče, v lednu 1943 vystoupilo z praporu 201 (ti zbývající se přihlásili do vznikající dobrovolnické divize SS-Galizien). Přibližně 4.000 ukrajinských veteránů z nacistických policejních praporů se stalo páteří Ukrajinské povstalecké armády; přičemž muži jako Oleksandr Luckyj, Vasyl Sydor a Roman Šuchevyč se ujali nejvyšších velitelských postů v UPA. Šuchevyč upevnil svou pozici v UPA i v OUN-B jako "první mezi rovnými" a v srpnu 1943, v době, kdy vrcholily masakry proti Polákům, byl jmenován velitelem UPA. Jako bývalý velitel protipartyzánských jednotek a znalec taktiky partyzánského boje i protipartyzánských operací měl Šuchevyč ideální předpoklady pro vedení záškodnické války, kterou pak úspěšně vedl několik let.[5]

Šuchevyč se sám zastřelil, když byl zatýkán agenty MGB v Bilohoršču poblíž Lvova 5. března 1950. Jeho obydlí bylo obklíčeno asi 700 vojáky vojska ministerstva vnitra.

V ukrajinském národním pojetí, a to zejména na západní Ukrajině, je Roman Šuchevyč zobrazován jako hrdinný velitel největšího ozbrojeného hnutí proti krutovládě stalinismu a vůdce národního odboje. Jeho spolupráce s nacisty, genocidní politika vůči etnickým a náboženským menšinám, a především celé období od srpna 1941 do ledna 1943 jsou ve většině ukrajinských biografických pracích ignorovány, zlehčovány, nebo přímo popírány. Toto chápání Šuchevyče vyústilo až jeho posmrtné vyznamenání titulem Hrdina Ukrajiny (Герой України) prezidentem Juščenkem v říjnu 2007.[5]

Zcela opačný je naopak Šuchevyčův obraz v sousedním Polsku a Bělorusku, kde je naopak zásadní důraz kladen na masakry civilistů páchané ukrajinskými formacemi pod Šuchevyčovým velením. Po protestech těchto států, a také některých organizací z východní části Ukrajiny, bylo v dubnu 2010 Šuchevyčovo vyznamenání zpětně anulováno.[5]

V roce 2017 byla třída Generála Vatutina v Kyjevě přejmenována na třídu Romana Šucheviče. Předseda Ukrajinského židovského výboru to označil za „národní ostudu“.[6]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Roman Shukhevych na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Roman Josypovyč Šuchevyč na Wikimedia Commons