Retroreflexe

V návaznosti na víceznačný název celého projektu rozvíjejí kurátoři galerijní části projektu František Teplý a Jiří Ptáček právě motiv „přechodu mezi dvěma světy“ a jejich následného usouvztažnění. V doprovodném textu doslova píší, že okno korza:„(...) obdobně jako Carrollovo zrcadlo odhaluje zdánlivě stejný svět, který se však posléze jeví jako převrácený vůči tomu skutečnému, a lze tak spatřit průhledem z ulice městské prostředí, které je podobné tomu, ve kterém se momentálně nacházíme. Teprve následným vztažením jsme schopni reflektovat, co doopravdy vidíme.“[2]

Princip retroreflexe interpretují zmínění kurátoři rovněž v případě samotných vystavovaných objektů, když uvádějí, že „Artefakty jsou abstrahovanými mapami a relikty dlouhodobých intervencí, dokumentacemi zpětně usazované do konkrétních časoprostorových souřadnic.“[4]

Projekt Retroreflexe poté Epos 257 rozšířil ještě o další rovinu. Vstup na výstavu ve Veletržním paláci byl totiž podmíněn výměnou české bankovky jakékoliv nominální hodnoty za zcela novou bankovku o stejné hodnotě[5]. Při samotné transakci tedy nikdo netratil ani nevydělal, učiněna byl ovšem směnný úkon odkazující na oběh peněz, zboží a služeb ve společnosti. Symbolické „praní“ bankovek návštěvníkům nejen poodkrývalo pozadí některých děl vzniklých v rámci Retroreflexe, ale také je (povětšinou nevědomě) zapojilo do vzniku uměleckého díla nového[6]. Sám autor totiž igelitovou tašku s nastřádaným obnosem poslal do dražby. Dílo pojmenované 3080 transakcí, které tvořily bankovky v celkové hodnotě 878 600 Kč se mu podařilo prodat za 1 100 000 korun bez aukční provize. Transakce číslo 3081 z něj tak učinila nejdražšího českého umělce mladé generace.[6]

Mozaika z dopravních značek na fasádě jednoho z domů na pražském Smíchově.