Rebutia spegazziniana

Stonky krátce válcovité až sloupovité, asi 25 mm široké a 80 i více mm vysoké, od základu poněkud odnožující a později vytvářející malé trsy, se zesíleným kořenem, v kultuře poněkud větší a více odnožující, temeno snížené, pokryté jemnou bílou vlnou areol a mažloutlými až nahnědlými trny; pokožka světle šedozelená, při vyšším oslunění fialově nabíhající. Žeber 15 - 20, spirálovitě probíhající, zcela rozložená do kuželovitých, 2 - 3 mm vysokých hrbolků; areoly malé, podlouhlé, asi 5 mm navzájem vzdálené, trvale hustě světle rezavě hnědě plstnaté. Všechny trny jemné, pod lupou drsné, na bázi poněkud cibulovitě zesílené, okrajových trnů 12 - 15, paprskovitě roztažené, ponejvíce přímé, až 5 mm dlouhé, sklovitě světlé s tamvší špičkou až nažloutlé, do stran navzájem poněkud propletené; středové trny 2 (- 3), ponejvíce v areole nad sebou postavené, jen asi 2 – 3 mm dlouhé, tmavě hnědé, ven nebo šikmo nahoru směřující, nejhořejší nahoru směřující, podobný okrajovým, často chybí.

Květy hluboko postranní, až 45 mm dlouhé a 40 mm široké; květní lůžko malé, kulovité, asi 4 mm široké, vně bledě červenohnědé, s kopinatými, olivově zbarvenými šupinami s malým množstvím světlé vlny a 2 – 6 světlými štětinami na šupinu; květní trubka štíhle válcovitá, nahoře se nálevkovitě rozšiřující, asi 15 mm dlouhá, na spodních 10 mm stopkovitě srostlá s čnělkou, vně bledě červenohnědá, s několika téměř holými malými šupinami; vnější okvětní lístky obkopinaté, až 20 mm dlouhé a 5 mm široké, zaokrouhlené s malou špičkou, vně nazelenale karmínové; vnitřní okvětní lístky až 25 mm široké, 7 mm široké, nahoře zkosené s malou špičkou nebo zoubkované, zářivě červené; nitky v celé volné části trubky, bělavé, prašníky světle žluté; čnělka asi 27 mm dlouhá, z toho asi na 10 mm stopkovitě srostlá s trubkou, krémově zbarvená, blizna bledě žlutá, ramen blizny 5 - 6, málo roztažená, asi 2 mm dlouhá, bledě žlutá, přesahující nejvyšší prašníky. Plod kulovitý, asi 4 mm široký, s drobnými šupinkami se žlutou vlnou a 3 – 5 tuhými, 3 – 4 mm dlouhými nažloutlými ostnatými štětinami na šupinu. Semena podlouhle čepičkovitá, asi 1 mm široká, s okrouhlým, nahnědlým hilem, testa hnědočerná, jemně bradavčitá.

Roku 1951 popsal C. Backeberg jako Aylostera spegazziniana var. atroviridis rostliny s tmavší, namodrale šedozelenou pokožkou a slabšími světlejšími trny, která proti nominátní varietě s poněkud hrubšími a více hnědými trny zakrývajícími spíše žlutozelenou pokožku působí celkově zeleněji.

Rebutia spegazziniana byla objevena a dovezena C. Backebergem roku 1932, rostlina tohoto původu ze Städt. Sukkulentensammlung Zürich byla vyobrazena v práci H. Krainze (Die Kakteen, 1957). Barva trnů i areolové vlny může i na jedné a téže rostlině poněkud kolísat, jinak jsou rostliny tohoto starého původu značně jednotné. Později byly jako R. spegazziniana označeny sběry KK856, KK1978 (?), SE67, WR783, jako R. spegazziniana var. byly dále označeny sběry L412, WR492, WR654a (?), WR 920, WR 921, WR 922. Rostliny z těchto nových sběrů vykazují již podstatně větší rozdíly, a v některých případech není jejich zařazení zcela jednoznačné.

Jako naleziště rostlin, podle kterých C. Backeberg R. spegazziniana popsal, bylo uvedeno: Severní Argentina, provincie Salta v nadmořské výšce 3500 m, na skalnatých horských vrcholcích. Novější nálezy přiřazovené k tomuto druhu pocházejí vesměs z argentinské provincie Salta a sousedícího bolivijského departamentu Tarija, u KK 856 můžeme nalézt Salta, 2900 m, u WR 783 Salta, Santa Victoria, u KK1978 Bolívie, Tarija, Sama, 2800 m, u SE67 Bolívie, Abra de Sama, 3850 m. Rovněž sběry označené jako R. spegazziniana var. pocházejí buď z argentinské provincie Salta (WR920 Cienegillas, WR921 Alto Espana) nebo bolivijského departamentu Tarija (KK1978 Sama, 2800 m, L412 Mendez, u cesty do Cajas, 2800m, WR492 Mendez, Iscayachi, WR654a Tarija – Iscayachi, Sama, WR922 Rio Bermejo).

Rebutia spegazziniana je dobře charakterizovaný druh s poněkud hřebenovitě postavenými okrajovými trny. V době jeho nálezu a ještě mnohá desetiletí nebyly s jeho identifikací žádné podstatnější problémy, žádná z ostatních ayloster mu nebyla výrazněji podobná, mezi všemi existovaly zřetelné rozdíly. Situace se však podstatně změnila v souvislosti s novými nálezy F. Rittera, W. Rausche a dalších sběratelů a množstvím nových popisů od 60. let minulého století, kdy se objevila i řada nových druhů, které se více či méně blíží některému ze starých druhů a často podstatně zaplnily dřívější mezery mezi nimi. To následně naopak často vyvolalo snahy po shrnutí mnoha nových druhů pod stará jména bez ohledu na oddělený a úzce vymezený charakter jednotlivých populací.

V rodu Rebutia se tento trend projevil v sekci Aylostera nejvíc právě u R. spegazziniana, kde můžeme v CITES Cactaceae Checklist (1992) nalézt zařazeno 10 dalších druhů, aniž by byla u některého z nich uvedena nějaká předpokládaná infraspecifická úroveň. Jsou to R. froehlichiana, R. fusca, R. mamillosa, R. patericalyx, R. rubiginosa, R. sumayana, R. tarijensis, R. tuberosa, R. vulpina a R. zecheri.

V souvislosti s R. spegazziniana je vhodné se zmínit o skupině nálezů F. Rittera z hraničního území v západní části departmantů Chuquisaca a Tarija, které jejich nálezce původně označil za variety jednoho druhu, R. graciliflora, jehož popis však nepublikoval, a později jednu z nich přiřadil k Rauschovu druhu R. camargoensis a ostatní k jeho druhu R. mamillosa. Nejen, že R. camargoensis patří podle dnešních názorů do odlišné sekce, ale také zbývající tři variety, nebo alespoň to co pod těmito jmény a sběratelskými čísly známe z našich sbírek, se zdají patřit k různým druhům, a právě rostliny, které jsou i v našich sbírkách i obchodních nabídkách poměrně hojně k zastižení pod označením R. mamillosa var. australis a často dokonce i s připojeným sběrovým číslem FR341a, nápadně připomínají R. spegazziniana.

R. spegazziniana je vděčný druh, který lze doporučit i pro začátečníky a svými nároky se nijak neliší od požadavků většiny jiných rebucií. Roste dobře pravokořenná a množí se snadno jak zakořeňováním běžně vytvářených odnoží tak z dobře klíčivých semen, která se pravidelně a v dostatečném množství vytvářejí z hojných samosprašných květů. Květuschopnosti dosahují semenáčky během 3 – 4 let, později pak vytvářejí malé trsy jednotlivých hlav bez zřetelného centrálního stonku. V době růstu je vhodné stanoviště s dostatkem světla a čerstvého vzduchu, pro období vegetačního klidu je vhodnější úplné sucho a teploty kolem 5 °C.