Rebutia pauciareolata

Stonek jednotlivý, 10 - 12 mm široký, jen málo protáhlý, s krátkým kuželovitým řepovitým kořenem, v kultuře i trsovitý, až 25 mm široký; pokožka lesklá, olivově zelená, při vyšším oslunění s fialovým nádechem. Žeber 10 - 13, přímá nebo mírně spirálovitá, hluboko rozložená do podlouhlých, 2 - 3 mm vysokých hrbolků; areoly úzké, 1 mm dlouhé, téměř holé, asi 5 mm navzájem vzdálené. Trny jen okrajové, 4 - 8, tenké, nahnědlé až hnědé, se světlejší bází, šednoucí, 2 - 4 mm dlouhé, paprskovitě rozložené a ohnuté k tělu.

Květy hluboko postranní, 30 - 45 mm dlouhé, široce nálevkovitě otevřené; květní lůžko kulovité, 3 - 5 mm široké, načervenalé až červenohnědé, s bělavými až zelenými, 0,5 - 1,5 mm dlouhými šupinami, bílou vlnou a někdy 1 bělavou vlasovou štětinou na areolu; trubka ve spodní části 3 - 10 mm srostlá s čnělkou, nad tím nálevkovitá, 7 - 8 mm dlouhá, nahoře 5 - 10 mm široká, uvnitř uvnitř světle karmínová, vně nazelenalá až červenohnědá, pokrytá jako květní lůžko; okvětní lístky 13 - 15 mm dlouhé, 4 - 7 mm široké, kopisťovité, nahoře zaokrouhlené, tmavě fialově červené, vnější purpurové s nazelenalým středním proužkem; nitky fialově červené, 8 - 12 mm dlouhé, rovnoměrně nasazené, prašníky malé, okrouhlé, bledě žluté; čnělka světle zelená, s 5 - 8 zelenožlutými až světle žlutými, 2 - 3 mm dlouhými rameny blizny ve výšce nejvyšších prašníků. Plod kulovitý, asi 6 mm široký, s bílou vlnou a vlasovými štětinami. Semena černohnědá, 1,0 x 0,8 mm velká, velmi jemně hrbolatá.

Variety ani formy nebyly popsány, jako R. pauciareolata byl označen jen typový sběr FR 1121, jinak tento druh dosud asi nebyl znovu sbírán. Rostliny s tímto označením jsou velmi jednotné a charakteristické, snad jen sytost fialové ve vybarvení okvětních plátků do určité míry kolísá.

Jako místo typového sběru R. pauciareolata bylo F. Ritterem uvedeno San Antonio (Bolívie, departament Tarija, provincie Mendez), s doplňujícím údajem velmi vysoké horské polohy. Na společném nalezišti s R. brunneoradicata bylo podle něho možno vzácně nalézt i vzájemné přírodní křížence těchto dvou druhů.

Se stejným místem nálezu jako R. pauciareolata bylo uvedeno i několik dalších sběrů rodu Rebutia, jmenovitě R. mixticolor, R. paucicostata, R. brunneoradicata, R. colorea a R. mamillosa var. australis. Z nich R. colorea má podobně fialověčerveně zbarvené květy. Je určitě docela zajímavá skutečnost, že jediné dva dosud známé taxony sekce Digitorebutia s fialově červenými květy, pro rod Rebutia dosti neobvyklými, pocházejí ze stejného místa. Blízko leží také typová lokalita dalšího taxonu, R. zecheri, který vykazuje mnohé podobnosti v mnoha charakteristikách.

Ve své práci S. Mosti přiřazuje k R. pauciareolata také Rauschův sběr WR 295, který byl nejčastěji označován jako R. violascens nebo R. haagei var. violascens, W. Rauschem také jako Lobivia haagei var. violascens. Toto přiřazení je ale pro řadu odlišných charakteristik problematické. V této souvislosti je zajímavá i skutečnost, že v mnoha našich sbírkách se vyskytují rostliny, označené jako R. violascens, často dokonce i s přiřazeným sběrovým číslem FR 352, které ale jednoznačně odpovídají R. pauciareolata. Tato záměna se opakovaně vyskytovala i v nabídkách semen.

R. pauciareolata tvarem svých květů, ale i celkovým charakterem těla, žeber a otrnění ukazuje určité vazby k R. atrovirens, její spojení s R. pygmaea v CITES Cact. Checklist (1992) se zdá být málo opodstatněné.

R. pauciareolata je pěstitelsky velmi zajímavý druh, pravidelně vytvářené květy tohoto druhu jsou vzhledem k velikosti těla značně veliké a mají pro rod Rebutia neobvyklou barvu, kterou je mnohem častěji možné pozorovat u jiného rodu kaktusů z těchto oblastí, u rodu Sulcorebutia. Rozmnožování ze semen je ale ztíženo jejich omezenou tvorbou, rostliny se zdají být jen omezeně samosprašné, bez oplodnění pylem z jiné rostliny se semena vytvářejí spíš výjimečně. Rovněž vegetativní množení tohoto druhu není příliš jednoduché, pravokořenné rostliny podle mých zkušeností na rozdíl od údajů, které uvedl Mosti, ani v kultuře dlouho neodnožují. Jinak pro úspěšné pěstování tohoto druhu platí obdobné požadavky jako u většiny miniaturních druhů rodu Rebutia - dostatek světla a čerstvého vzduchu spolu s nárazovou zálivkou až po vyschnutí substrátu v době vegetace a úplné sucho a teploty pod 10 °C v období zimního klidu. Opatrnost je nutná také v době vrcholících letních veder, kdy vysokohorské druhy zastavují růst, tehdy se také zvyšuje nebezpečí hniloby kořenů.