Radim Palouš

Narodil se roku 1924 v Praze do rodiny režiséra, novináře a ledního hokejisty Jana Palouše a pedagožky Marie Paloušové (rozené Kavkové). Po maturitě se stal vůdcem skautského vodáckého oddílu. Za druhé světové války byl totálně nasazen, ovšem díky zdravotnímu stavu setrval v Praze.[2] Od roku 1945 studoval filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (mj. u Jana Patočky) a v roce 1948 obhájil disertační práci Masarykovo filosofické mládí. Pro nesouhlas s odsouzením Milady Horákové opustil místo redaktora v nakladatelství Orbis a nastoupil jako soustružník do kladenské Poldi.[2]

V roce 1951 zahájil pedagogickou činnost jako chemikář na základní škole v Davli a následně na gymnáziu Jana Nerudy.[2] Souběžně absolvoval obor chemie na Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické, kde od roku 1957 pracoval jako asistent analytické chemie a didaktiky chemie.[2] Roku 1967 se habilitoval v oboru filozofie výchovy (práce Škola moderního věku), zabýval se dílem J. A. Komenského a moderní vyučovací technikou.[3] Jedním z oponentů byl Jan Patočka.[2][4]

Pořádal domácí filosofické semináře, vydával samizdat (mj. Spisy Jana Patočky), v roce 1976 podepsal Chartu 77, což bylo výslovně uvedeno jako důvod jeho propuštění z pracovního poměru na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl v té době docentem.[5] V letech 1982–1983 se stal jedním ze tří mluvčích Charty. V roce 1988 stál u zrodu Hnutí za občanskou svobodu.[2] Od roku 1989 byl členem Masarykova demokratického hnutí a v listopadu téhož roku se jako jeden z představitelů Občanského fóra účastnil schůzí a jednání.

V lednu 1990 jej na čtyřleté období zvolila Akademická rada rektorem Univerzity Karlovy, když dvěma třetinami hlasů porazil profesora patologie Zdeňka Lojdu z 1. lékařské fakulty UK.[2] Podílel se na obnově univerzity včetně navazování mezinárodních styků a na reformě vysokého školství. V roce 1990 byl jmenován profesorem v oboru filozofie výchovy.[3] Aktivní pedagogickou činnost vykonával do roku 2009.[2]

Cestoval a přednášel v Evropě, v Americe, v Africe i v Asii a získal devět čestných doktorátů (osm na zahraničních univerzitách a jeden v ČR - Univerzita Pardubice, 2008). Za práci na vydávání Patočkových spisů byl vyznamenán Cenou ČSAV (1990), Scheideggerovou cenou (Holandsko 1992) a za celoživotní působení Řádem T. G. Masaryka III. třídy (1997).

(„s“ za rokem vydání znamená samizdat)

• Chemie pro uchazeče o studium na vysokých školách, 2. vyd. 1965;
• Světověk, 1969s, 6. vyd. 1990 (německy Das Weltzeitalter, 1993);
• Škola stáří, 1978s (německy 1979);
• K Bolzanovu významu v duchovním vývoji a v národním povědomí, 1981s;
• Čas výchovy, 1983s, 3. vyd. 1991;
• Česká zkušenost, 1984s, 2. vyd. 1994;
• Konverze, 3. vyd. 1988s;
• Dopisy kmotřenci 1990;
• K filosofii výchovy, 2. vyd. 1991;
• Komenského Boží svět, 1992;
• Osobnost a komunikace, 1990;
• Comenius aus Patočka's Sicht, 1993;
• Rokování o roku, 1994,
• Totalismus a holismus, 1996.
• Die Verantwortung des Menschen in einem globalen Weltzeitalter (s R. Buttiglionem a Josefem Seifertem), 1996.
• Hovory s Havly. Dálkové rozhovory s Václavem Havlem a Ivanem M. Havlem, 1999
• Světověk a Časování, 2000.
• Dopisy dnešnímu kmotřenci, 2001
• Ars Docendi, 2004
• O globalizaci, 2005
• Dobrodružství pobytu vezdejšího (rozhovor s J. Beránkem), 2006
• Heretická škola, 2008
• Paradoxy výchovy, 2009
• Filosofická reflexe několika pojmů školské pedagogiky, 2010
• Homo educandus : filosofické základy teorie výchovy (se Z. Svobodovou), 2011
• Odpovědnost (s A. Prázným), 2012

Dále publikoval řadu odborných článků v Československu i v cizině.