RIAS

Západní vítězné mocnosti 2. světové války dorazily do Berlína až o tři měsíce později než Rudá armáda, Sovětská okupační moc se mezitím zmocnila rozhlasu v Berlíně a založila v jeho budově v Masurenallee v Berlíně-Charlottenburgu Berlínský rozhlas. Klíčové funkce byly obsazeny Němci věrnými Moskvě. Západní okupační mocnosti se marně dožadovaly u Spojeneckého velitelství čtyř okupačních mocností vlastních vysílacích časů v Berlínském rozhlase. Když se jim nepovedlo ani postavit tuto stanici pod kontrolu čtyř mocností, podnikli Američané a Britové opatření ke zřízení nezávislých rozhlasových stanic ve svých sektorech. Vzhledem k nedostatku vlastních kontinentálních vysílačů nařídil U.S. Headquarter Berlin ve svém sektoru znovuzřízení rozhlasu po drátě (Drahtfunk) k 17. prosinci 1945. Tato stanice podléhala přímému dozoru Information Services Control Section jako oprávněnému správnímu orgánu. Proto se zpočátku vysílalo pod názvem „Drahtfunk im amerikanischen Sektor“ (DIAS). NDR systematicky rušila příjem tohoto vysílače s tvrzením: „Financování vysílače se provádí tajnými kanály Central Intelligence Agency (CIA), která tímto vysílačem pokrývá NDR americkou propagandou.“

V roce 1990 vzhledem k znovusjednocení Německa bylo pokračování stanice nejisté. Nejprve zvažovaly Spojené státy další existenci rozhlasu RIAS na základě zprávy od U.S. Advisory Commission on Public Diplomacy 1989/90, aby byl zabezpečen ve střední Evropě i nadále „důležitý informační zdroj o demokracii a Spojených státech pro 16 milionů východních Němců“.

Dne 1. dubna 1992 převzala RIAS-TV německá stanice Deutsche Welle, která nadále produkovala a vysílala televizní program pro zahraničí pod názvem DW-TV. 19. května 1992 byla podepsána mezi vládami Spolkové republiky Německo a USA smlouva o založení Komise RIASu Berlin, která vstoupila v platnost 26. října 1992. Komise měla za úkol „pokračovat v tradici německo-americké spolupráce v rozhlase a umožnit jako novou tradici v transatlantickém mediálním dialogu setkávání a vztahy mezi rozhlasovými žurnalisty na obou stranách oceánu“.

Dne 1. června 1992 byla stanice RIAS 2 privatizována a přejmenována na rs2. rs2 dnes vysílá v Berlíně na stejném VKV kmitočtu 94,3 MHz jako dříve RIAS 2 a na stejné síti dalších VKV frekvencí v Braniborsku. VKV kmitočet RIASu 2 v Hofu 91,2 MHz byl v roce 1992 zrušen. Někdejší berlínský středovlnný kmitočet 855 kHz RIASu 2 se používá dnes pro digitální přenosy a zvláštní vysílání německého rozhlasu. RIAS 1 (FM 89,6 MHz) zprvu dále pokračoval a k 1. lednu 1994 se spojil s DS Kultur a Deutschlandfunkem ve stanici s názvem DeutschlandRadio Berlin (dnes Deutschlandfunk Kultur). Tento program tvoří spolu se stanicemi Deutschlandfunk a Deutschlandfunk Nova Deutschlandradio (veřejnoprávní sdružení). Hudební tělesa se dnes převážně sdružují v Rozhlasové orchestry a sbory a.s. Berlín.

Bývalá budova rozhlasu RIAS se nachází na náměstí Hans-Rosenthal-Platz, pojmenovaném po populárním moderátorovi. Budova leží přímo mezi čtvrtěmi Schöneberg a Wilmersdorf u parku Rudolpha Wildeho resp. u Volksparku Wilmersdorf s tzv. hřištěm RIASu a dnes je sídlem vysílače Deutschlandfunk Kultur.

RIAS stál v prvních letech pod dohledem Služeb pro kontrolu informací (Information Control Services) Velitelství USA v Berlíně. Od r. 1965 byl podřízen Informační agentuře Spojených států při Ministerstvu zahraničí USA. Nejdříve byl veden čtyřčlenným direktoriem, sestávajícím z ředitele, zástupce ředitele, šéfa produkce a náčelníka správy, jejichž místa byla obsazována Američany. Od r. 1989 byl už jen ředitel Američan. Sestavování programu bylo výhradně v německých rukou. K nejznámějším šéfredakorům RIASu patří pozdější politik SPD Egon Bahr, který zastával toto místo od r. 1950 do r. 1959.

Známí moderátoři RIASu byli Curth Flatow, Fred Ignor, John Hendrik, Lord Knud, Barry Graves, Nero Brandenburg, Desirée Persh, Ian McConnachie, Henry Gross, Juan Liebig, Uwe Golz, Andreas Dorfmann, Oliver Dunk, Gregor Rottschalk, Peter Kohagen, Christian Graf, Uwe Wohlmacher, Rik De Lisle, Dennis King, Konstantin Klein, Uwe Hessenmüller a Hans Rosenthal.

Vývěsními štíty v oboru politického zpravodajství byli Jürgen Graf, Lutz Meunier, důležití korespondenti Günter Graffenberger (Švédsko), Jürgen Choar (USA), Ulrich Sahm (Izrael, dnes korespondent N24), Gustav Chalupa (bývalá Jugoslavie).

Oddělení rozhlasových her řídili např. známí režiséři Hanns Korngiebel und Ivo Veit, který mimo jiné inscenoval serii rozhlasových her Damals war’s-Geschichten aus dem alten Berlin - Tenkrát to bylo-příběhy ze starého Berlína.

vysílač RIAS z roku 1949 v berlínském technickém muzeu

Dne 7. února 1946 vysílal poprvé „Drahtfunk im amerikanischen Sektor“ (DIAS - rozhlas po drátě v americkém sektoru) prostřednictvím telefonních linek v americkém sektoru. První budovou rozhlasu byl tehdejší telegrafní úřad v Schönebergu. Vysílalo se denně od 17 do 24 hodin na dlouhých vlnách na frekvencích 210 a 245 kHz. Od června 1946 byl vysílací režim rozšířen i na britský sektor. První kontinentální středovlnný vysílač, pojízdný agregát armády Spojených států byl uveden do provozu v září roku 1946 a tím byl dovršen přechod DIASu na RIAS. Vysílač byl instalován na budoucím vysílacím místě RIASu v berlínské čtvrti Britz a zpočátku vysílal jen o síle pouhých 800 W na vlnové délce 610 kHz. V červnu 1947 byl nahrazen starým vysílačem wehrmachtu z roku 1935 o výkonu 20 kW. Dne 6. července 1948 byla zasvěcena nová rozhlasová budova v Kufsteiner Straße 69. Po nasazení krátkovlnného vysílače „Stimme Amerikas“ ("Hlas Ameriky") v Mnichově od 6. července 1948, a po zdokonalení anténového zařízení v Britzu byl 1. listopadu 1948 připojen dvacetikilowatový středovlnný vysílač v hornofalckém městě Hof. Z toho bylo zřejmé, že se vysílání RIASu mělo rozšířit z Berlína na celou sovětskou okupační zónou Německa. Protože už od začátku tento vysílač zastával názory ovlivněné USA, stal se rychle trnem v oku vládcům NDR, založené v roce 1949. Nejvyšší soud NDR prohlásil 27. června 1955 RIAS za špionážní, sabotérskou a zločineckou organizaci. Už před tím se začalo s pokrýváním celého prostoru NDR sítí rušiček, tj. vysílačů, které rušily poslech některých západních vysílačů. To přimělo RIAS k obrovskému rozmachu technického vybavení.

Poté, co byl roku 1949 berlínský středovlnný vysílač v roce 1949 zesílen na 100 kW a 7. srpna 1951 začal vysílat druhý krátkovlnný vysílač z Britzu, byl v březnu 1953 uveden do provozu první vysílač na velmi krátkých vlnách v Britzu, který byl relativně odolný proti rušení. Od 15. ledna 1953 se z Berlína vysílalo na střední vlně 989 kHz s výkonem 300 kW, což byl tenkrát nejsilnější vysílací výkon ve střední Evropě. Aby se vyhnulo východoněmeckému rušení alternativními vysílacími časy z různých vysílacích míst, byl 1. listopadu 1953 nastartován program RIAS 2 a zároveň byla dána do provozu nová středovlnná a ultrakrátkovlnná frekvence v Berlíně. V průběhu roku 1954 přibyly ještě dvě další středovlnné frekvence a ve spolupráci se zahraničním vysílačem USA Hlas Ameriky mohla být využita i dlouhovlnná frekvence. Celkem měl RIAS v polovině padesátých let dvacátého století k dispozici čtyři středovlnné frekvence, které se používaly střídavě ve dne v noci ze střídajících se vysílacích míst v Berlíně a v Hofu. K tomu připočtěme ještě dvě VKV frekvence z Berlína a jednu dlouhovlnnou a jednu krátkovlnnou frekvenci. Jako nejefektivnější se projevily VKV a krátké vlny, jejichž rušení bylo skoro nemožné. Teprve po zavedení ženevského vysílacího plánu z roku 1978 byly odpojeny východoněmecké rušičky a RIAS mohl přejít ke konstantnímu vysílacímu provozu.