Purány

Purány (v sanskrtu पुराण, doslova stará vyprávění) jsou hinduistické sbírky starých příběhů. Svými kořeny sahají sice hluboko do minulosti, ale nejstarší z nich získaly svou dnešní podobu na počátku našeho letopočtu a některé dokonce až kolem roku 900 n. l.[1]

Ilustrace k Márkandéjapuráně z 18. století

Obsahem purán jsou mýty o vzniku vesmíru a bohů, božské, královské a hrdinské genealogie, životopisy světců a králů, chvalozpěvy, popisy poutních míst, ceremonií, slavností i právních zvyklostí. Nebyly vytvářeny jako umělecká literatura, obsahují mnoho folklórních prvků, což se projevuje na jejich nevybroušené formě a časté rozvleklosti. Jejich tvůrci byli lidoví vypravěči nebráhmanského původu, později je převzali kněží a ustanovili je jako posvátné knihy hinduismu.[1]

Autorita purán

Z hlediska klasifikace indických posvátných pramenů patří purány mezi tzv. písma smriti (paměti, "to, co bylo zapamatováno"). Do této kategorie spolu s puránami patří také historické spisy zvané itihásy (sem spadají indické hrdinské eposy Mahábhárata a Rámájana). Purány a itihásy tedy tvoří kategorii smriti. Naproti tomu existuje skupina písem zvaných šruti ("to, co bylo vyslyšeno"). Do kategorie šruti patří původní védské sbírky, sútry a upanišady. Za autoritativní "zjevené spisy" jsou obvykle považovány pouze písma kategorie šruti, purány a historické příběhy nikoliv. Otázkou je, zda toto přesvědčení odpovídá skutečnosti, nebo zda se nejedná o chybně obecně přijimaný fakt, jelikož spisy na mnoha místech dokládají, že purány a stejně tak historické spisy se nazývají tzv. pátou védou, tedy, že jsou stejně tak autoritativní a "zjevené" jako původní Védy. Přestože purány a mnohé spisy obsahují výroky o své autenticitě, nemohou být tyto pasáže považovány za důkazy, které podporují autoritu purán, a to zkrátka proto, že tato písma nejsou považována za "védská". Na úrovni argumentace musíme tedy použít důkazy (šabda-pramána) z písem kategorie šruti (upanišady, áranjaky atd.). Tyto výroky zde budou nyní uvedeny:

V Brihadáranjaka Upanišadě (2.4.10) se nachází pasáž, která je evidentně klíčovým důkazem zjevených písem podporující autoritu purán a itihás (pro větší autentičnost bude nejprve uveden původní text v sanskrtu a následně jeho překlad):

eva vā are 'sya mahato bhūtasya niḥśvasitam etad yad ṛgvedo yajurvedaḥ sāmavedo 'tharvāṅgirasa itihāsaḥ purāṇaṃ vidyā upaniṣadaḥ ślokāḥ sūtrāṇy anuvyākhyānāni vyākhyānani | asyaivaitāni niśvasitāni ||

"Rg Véda, Jadžur Véda, Sáma Véda, Atharva Véda, Itihásy, Purány, Upanišady, šlóky, sútry, různá umění, vysvětlení a komentáře — všechny pocházejí z dechu Nejvyšší Osoby."

Důležitost tohoto výroku je podpořena skutečností, že je v tomto spise výrok uveden hned dvakrát. Kromě výše citované pasáže z II. kapitoly také ve IV. kapitole (4.5.11). V Čhandógja Upanišadě (7.1.2) je uvedeno:

ṛgvedaṁ bhagava ‘dhyemi yajurvedaṁ | sāmavedamātharvanaṁ caturthamitihāsapurāṇam  pañcamam vedānāṁ ||

 "Ó pane, studoval jsem Rg Védu, Jadžur Védu, Sáma Védu a Atharva Védu – čtyři Védy, a purány a historické příběhy (itihásy) jako pátou védu."

O kousek dál v Čhandógja Upanišadě je obdobný výrok (7.1.4):

nāma vā ṛgvedo yajurvedaḥ sāmaveda ātharvanaścaturtha itihāsa-purāṇaḥ pañcamo vedānāṁ

"Rg Véda, Jadžur Véda, Sáma Véda a Atharva Véda jsou známy jako čtyři Védy, purány a itihásy jako pátá Véda."

Taittiríja-Áranjaka (2.9) říká: … yad brāhmaṇānītihāsa purāṇāni – „ […] bráhmany, itihásy a purány slouží jako texty, které předepisují postupy obřadů (yajña).“ V této části písmo dává purány a itihásy do stejné kategorie spolu s bráhmany, což jsou spisy kategorie šruti, stejně jako áranjaky. Jde o to, že kdyby nebyly purány a itihásy považovány za stejně důležité a autoritativní v oblasti rituálu jako šruti, nebylo by to ve výše zmíněné pasáži uvedeno. Tímto tedy tato pasáž nepřímo potvrzuje, že purány a itihásy jsou stejně důležité a zjevené, jako šruti písma.

Rozdělení purán

Základních purán, napsaných v epických sanskrtských dvojverších (slokách), je osmnáct a jsou také označovány jako mahápurány (velké purány). Ty se dělí na tři skupiny:[1]

  • první skupina oslavuje boha Višnua a jeho různé vtělení (avatáry):
    • Višnupurána,
    • Bhágavatapurána, nejvýznamnější z mahápurán. Obsahuje 12 zpěvů (celkem 18 tisíc slok), z nichž 10. zpěv pojednává o životě Kršny.
    • Padmapurána,
    • Náradapurána,
    • Garudapurána,
    • Varáhapurána,
  • druhá skupina je věnována bohu Šivovi:
    • Matsjapurána,
    • Agnipurána,
    • Kúrmapurána,
    • Lingapurána,
    • Šivapurána,
    • Skandapurána, nejdelší purána (obsahuje 81 tisíc slok),
  • a třetí skupina různým vtělením obou hlavních bohů a dalším hinduistickým bohům:
    • Brahmapurána,
    • Márkandéjapurána, nejkratší mahápurána (obsahuje "pouze" devět tisíc slok),
    • Bhaviśjapurána,
    • Brahma-vaivartapurána,
    • Vámanapurána,
    • Brahmándapurána.[1]

Kromě mahápurán existuje ještě osmnáct méně významných vedlejších purán (tzv. upapurány), jejichž seznam je možno nalézt v Kúrmapuráně a které obsahují doplňující texty. Dalším druhem purán jsou i v novoindických jazycích psané místní purány (sthalapurány), týkající se vzniku a tradic různých chrámů a svatyň, a kulapurány, zabývající se mytologickým vznikem kastovního systému.[1]

Česká vydání
Ilustrace k Bhágavatápuráně

Reference
  1. Slovník spisovatelů - Asie a Afrika 2., Odeon, Praha 1967, str. 209-210

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.