Psychomotorická terapie

Termín „psychomotorika“ má svůj původ v Německu. Wilhelm Griesinger, jako jeden ze zakladatelů neuropsychiatrie, použil termín psychomotorika poprvé v roce 1844.[2] Griesinger totiž dospěl k závěru, že samotné duševní vzrušení lze vyjádřit pohybem a akcí jedince kde hledal příčiny duševních chorob v poruchách mozku. Psychomotorika je díky tomu uvažována jako možná součást tělesné výchovy s důrazem na psychosomatiku a v oblasti medicíny, jako podpůrná léčebná terapie.[3]

Psychomotorika jako pedagogický směr vychází z celostního pojetí člověka a je tedy založena na spojení mezi lidskou psychikou a jejími duševními procesy a motorikou člověka. Klade se zde tedy důraz na vzájemných souvislostech, návaznostech a prolínání se navzájem. Toto propojení se v pedagogickém procesu používá v souvislosti pozitivního ovlivňování osobnost člověka pomocí pohybu. Tento předpoklad vzájemného ovlivňování lidské psychiky a pohybu vychází především ze psychologických vědních disciplín a to pak především z vývojové psychologie a vědy o pohybu – kinantropologie. Nejvíce je toto propojení však využíváno v souvislosti propojení výchovy a vzdělávání -speciální pedagogice.[4]

Jedním z novodobých představitelů psychomotoriky v pedagogickém směru je rektor a vysokoškolský pedagog Václav Hošek. Prof. Václav Hošek se odborně specializuje na psychologii sportu, působí jako soudní znalec v oboru psychologie sportu, je členem řady vědeckých společností a vědeckých rad dalších vysokých škol, kde mimo jiné podpořil vznik studijního oboru Tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených a předmět Kinezioterapie –psychomotorická terapie psychiatrických pacientů.

Cílem psychomotoriky je v běžném životě jedince vytvořit vyrovnanou osobnost, která je schopná prožívat radost z pohybu, dokáže jednat samostatně, uvědoměle, cílevědomě, ale i vstřícně a ohleduplně a to při zachování své jedinečnosti. Psychomotorika je také prostředkem k integraci osobnosti i zvládání vztahů ke světu a lidem.[5]

Psychomotorická terapie je nejčastěji v léčebných systémech jako psychoterapie, která především čerpá z poznatků poznatků neurologie, psychoneurologie a psychosomatické medicíny.

„Psychoterapie působí na biologickou stránku člověka, jež je ovlivnitelná a v různé míře měnitelná (v pozitivním i negativním směru) psychologickými prostředky“.[6]

Příklady a prostředky využití v terapeutickém směru

• Taneční směry a tělocvičná hnutí (sportovní, relaxační)
• Pedagogické metody v rámci procesu vzdělávání a výchovy používající aktivní pohyb jako předmět výchovy
• Ergoterapeutická terapie (v rámci terapie)
• PESSO BOYDEN SYSTEM PSYCHOMOTOR THERAPY (PBSP)

Paychomotorická terapie také vytváří vhodné prostředí pro nácvik školní socializace. Díky možnostem terapie a působení sportovní činnosti má rozvoj osobnosti pozitivní vliv při řešení sociálních situací v rámci školního prostředí. Pro socializaci v a to především v mladším školním věku je charakteristické, že reakce na druhé děti jsou jiného rázu než reakce na dospělé lidi. Druhé dítě je dítěti bližší svými vlastnostmi, zájmy, svým sociálním postavením a proto je důležité se ve skupině svých vrstevníků může naučit takovým důležitým sociálním reakcím jako je spolupráce, soutěživost, soudržnost a pomoc slabším.[7]

U jedinců s demencí musíme počítat s postupným zhoršováním pohybových funkcí z důvodu progrese onemocnění a postupně zde dochází ke zhoršené koordinaci pohybu a obtížím při zvládání činností závislých především na jemné motorice, a proto zde cvičíme hlavně ty dovednosti, které jsou alespoň částečně zachovány. Využití by mělo vycházet z individuálních potřeb lidí a to zejména seniorů s demencí a jejich pohybových možností. Důležitá je zejména individualizace a pravidelnost této terapie. Jedná se zejména o zařazení různých pohybových aktivit a to i pohybově náročnějších běžných denních aktivit, oblíbených aktivit sportovních, pokud jsou ovšem pro pacienta a danou fázi progrese nemoci přiměřené.[3]

Využití psychomotorické terapie je u těchto pacientů voleno vzhledem k diagnóze, závažnosti onemocnění, aktuálnímu psychosomatickému stavu nemocného a zaměření léčby. Pro rozvoj pracovní a pohybové terapie v ústavech pro choromyslné měl zásadní význam Karol Matulay (1906–1998), který propagoval a zaváděl pracovní a další činnostní terapie. Na pracovištích, na kterých působil budoval hřiště a atletická sportoviště, kde sám prováděl s pacienty terapii sportem.[8]

Mezi ergoterapeuticky léčebné orientované psychiatry v České psychiatrické sféře patřil Zdeněk Bašný (*1920) který působil v největších českých psychiatrických léčebnách jako jsou Dobřany a v Praze, Bohnicích, kde na svých odděleních organizoval tělesná cvičení s aktivačními nebo relaxačními účinky jako například jednoduché jógové sestavy.[9]