Prstence Uranu
Uranův systém planetárních prstenců je nezřetelný. Prstence jsou velmi tenké (maximálně 150 m), většinou úzké a jsou složeny z decimetrových až metrových tmavých balvanů. Dosud (rok 2009) bylo objeveno 13 prstenců.
Charakteristika
Složení prstenců je podobné jako u prstenců planety Saturn: jde o směs prachu a ledu. Oproti Saturnu v nich však nebyly zjištěny drobné a prachové částice: skládají se z balvanů o velikosti od 10 cm do 30 metrů.[1] Na rozdíl od prstenců ostatních velkých planet je tato soustava prstenců znatelně tmavší, užší a mezi jednotlivými prstenci jsou mnohem větší rozestupy.
Tmavá barva prstenců je dána tím, že na jejich povrchu většinou není led.[1] Občas se zde však vytvoří – v tom období prstence zesvětlí a lze je lépe pozorovat.
Prstence a měsíce
Většina prstenců Uranu je natolik úzká, že k jejich existenci se kolem nich musí pohybovat tzv. pastýřskě měsíce. Ty svou gravitací ovlivňují částice v prstenci a drží takto úzké prstence pohromadě.[2] Sondě Voyager 2 se podařilo vyfotografovat dva z nich: Cordelia a Ophelia (jejich vliv na prstence popsal v roce 2000 E. Karschkov).[3] Další pastýřské měsíce jsou pravděpodobné, zatím však nebyly objeveny.
Mezi prstenci se pohybuje několik dalších měsíců Uranu (v roce 2009 jich je známo 12). Největší z nich je Puck s průměrem 150 km.
Seznam Uranových prstenců
| Název | Vzdálenost od středu planety (103 km) | Šířka (km) | Poznámka |
|---|---|---|---|
| 19686U2R/Zéta | 38,00 | 2500–3500 | Propletené prstence |
| 6 | 41,84 | 1–2 | |
| 5 | 42,23 | 2–5 | |
| 4 | 42,58 | 2–4 | |
| Alfa | 44,72 | 5–10 | |
| Beta | 45,67 | 6–11 | |
| Eta | 47,19 | 2–3 | |
| Gamma | 47,63 | 3–4 | |
| Delta | 48,29 | 4–6 | |
| Lambda | 50,02 | 1–2 | Slabý prachový prstenec |
| Epsilon | 51,15 | 20–96 | Pastýřské měsíce Cordelia a Ophelia |
| Ný | 68 | 3800 | |
| Mí | 95 | 17000 | Okolo měsíce Mab |
Historie objevu
První prstenec byly objeveny v březnu 1977 Jamesem L. Elliotem, Edwardem W. Dunhamem a Douglasem J. Minkem v Kuiperově observatoři v Aiborne (Kuiper Airborne Observatory). Objev byl neočekávaný; plánovali využít zákrytu hvězdy Uranem pro studium planetární atmosféry, ale při pozorování zjistili, že se hvězda ztratila z dohledu celkem 5×. Z toho usoudili, že kolem planety pravděpodobně musí být systém prstenců. Analýzou záznamu bylo předpovězeno celkem 8 prstenců: 6, 5, 4, alfa, beta, gama, delta, epsilon.[4]
Existence prstenců byla potvrzena sondou Voyager 2, která prolétla kolem Uranu v roce 1986. Ta při průletu objevila další malé prstence 1986U1R a 1986U2R.[4]
Hubbleův vesmírný dalekohled zpozoroval v srpnu 2003 další dva slabé prachové prstence Uranu; jejich objev byl oznámen v prosinci 2005. Další nové prstence a množství informací o již známých bylo objeveno v letech 2007 – 2008, kdy se prstence nacházely ve vhodné poloze vzhledem k Zemi.[1] V roce 2009 bylo známo již 13 prstenců.[5]
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rings of Uranus na anglické Wikipedii.
- GRYGAR, Jiří. Nebeský cestopis [online]. Český rozhlas Leonardo, 2009-01-10 [cit. 2009-01-11]. Kapitola Co víme o Uranu. Čas 30:10 od začátku stopáže. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
- VÁCLAVÍK, Michal. S/2007 S4 aneb „Saturn slaví šedesátku“ [online]. Česká astronomická společnost, 2007-07-22 [cit. 2009-01-17]. Dostupné online.
- Uran [online]. Sdružení Aldebaran Group for Astrophysics, 2007-03-13 [cit. 2009-01-17]. Dostupné online.
- CD /Astronomie 1 [online]. Hvězdárna a planetárium Hradec Králové [cit. 2009-01-17]. Kapitola Prstence velkých planet. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-03-10.
- SHOWALTER, Mark; LISSAUER, Jack. The Second Ring-Moon System of Uranus: Discovery and Dynamics. Science. 2006, roč. 311, čís. 11, s. 973–977. Dostupné online. ISSN 0036-8075.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Prstence Uranu na Wikimedia Commons