Proxenos

Proxenos (řecky πρόξενος) byl ve starověkém Řecku občan městského státu, který pohostinně přijímal občany jiného státu a staral se o jejich bezpečný pobyt.[1][2]

Proxenos (mn. č. Proxenoi) znamená v překladu „přítel cizinců”. Tento termín je odvozen z pojmu proxenia, který je výrazem pro starořeckou tradici pohostinství. Občan ve starověkém Řecku neměl žádná práva v jiných obcích, takže bylo mezi obcemi zavedeno koncepci přátelství, tzv. Xenia.[3][2] Z této koncepce vznikla tato funkce. Z místních občanů tuto funkci zastávali ti, kteří se starali o zájmy občanů států, s nimiž měl daný stáz formální svazky (byla to jakási konzulární ochrana či pomoc, která měla v řeckých městských státech za úkol zejména „ochraňovat a podporovat zájmy cizích občanů”, a to nejen Řeků ale i například Féničanů).[4][2]

V praxi mezi úkoly proxena patřilo hlavně poskytování ochrany příslušníkům jiného státu, ale např. i „ověřování jejich poslední vůle “(závěti)[5] v případě úmrtí, takže v této funkci lze nalézt určitou paralelu s notářskými a matričních službami současných konzulátů. Samotný proxenos byl jmenován z řad občanů státu, přičemž tento post zpravidla zastával některý významný nebo vlivný jednotlivec,[4] v čemž spočívá jistá podobnost s funkcí současného honorárního konzula. Např. Démosthenés, slavný athénský řečník, který byl často pověřen diplomatickými misemi, byl proxenos Théb v Aténách, a Athéňanům v Thébách slavný básník Pindaros.[6]

Zahraniční vyslance hostil Proxenos na vlastní náklady.[7] Byl to občan, který podepsal smlouvu na zastupování zájmů cizinců ve své zemi (zemích).[8] Často zastával zároveň i diplomatické funkce. Prostřednictvím něj se vedla jednání.[9] U řešení mezistátních konfliktů byl mnohokrát (mediátorem).[10] Tato funkce byla často dědičná.[11] Výměnou za své služby měl ve městě, které zastupoval v porovnání s jinými cizinci zvláštní privilegia.

Tato funkce byla jakýmsi základem meziměstských vztahů ve Starověkém Řecku.

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Proxenos na slovenské Wikipedii, Proxenos na německé Wikipedii a Proksenos na polské Wikipedii.

  1. Thukydides. Dejiny peloponézskej vojny I-IV. Martin: THETIS, 2010. ISBN 978-80-970115-4-3. S. 121.
  2. ADKINS, Lesley; ADKINS, Roy. Starověké Řecko. Praha: Slovart, 2011. ISBN 978-80-7391-580-3. S. 28.
  3. Mogens Herman Hansen. A Comparative Study of Thirty City-state Cultures. Copenhagen: Kgl. Danske Videnskabernes Selskab, 2000. ISBN 978-87-7876-177-4. S. 170.
  4. Harold George Nicolson. Kleine Geschichte der Diplomatie. Frankfurt: Scheffler, 1955. S. 15.
  5. LEE, Luke; QUIGLEY, John. Consular law and practice. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-01-9829-851-9. S. 4.
  6. JÖNSSON, Christer; HALL, Martin. Essence of Diplomacy. Houndmills: Springer, 2005. ISBN 978-02-3051-104-0. S. 64.
  7. TERMINSKI, Bogumil. Economic Migrants in International Law and Policy. Selected Issues and Challenges. Berlin: Logos Verlag Berlin GmbH, 2018. ISBN 978-38-3254-761-5. S. 119.
  8. RUËL, Hubb. International Business Diplomacy. Bingley: Emerald Group Publishing, 2017. ISBN 978-17-8743-081-5.
  9. HAMILTON, Keith; LANGHORNE, Richard. The Practice of Diplomacy. London: Taylor & Francis, 2011. ISBN 978-04-1549-764-0. S. 16.
  10. STATHOPOULOU, Maria. Cross-language Mediation in Foreign Language Teaching and Testing. Bristol: Multilingual Matters, 2015. ISBN 978-17-8309-411-0. S. 35.
  11. Dr. Mohammad Younus Fahim. Diplomacy, The Only Legitimate Way of Conducting International Relations. Morrisville: Lulu.com, 2010. ISBN 978-14-4669-706-1. S. 92.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.