Procopius

Procopius se narodil někdy okolo roku 326 v Kilíkii. Třebaže jména jeho rodičů nejsou známa, pocházel z významné rodiny a z matčiny strany byl spřízněn s císařem Julianem.[1] Za Constantia II. působil jako notarius a v roce 358 se v této funkci zúčastnil poselstva vyslaného k sásánovskému dvoru v Persii.[2] Později sloužil jako tribun, a když se po Constantiově úmrtí ujal vlády Julianus, povýšil do hodnosti komita.[1]

Během tažení proti perské říši podniknutém v roce 363 Julianus postavil Procopia a Sebastiana do čela 30 000 mužů, s nimiž měli střežit horní Tigris.[3] Posléze se měli spojit s arménským králem Arsakem a vytáhnout na jih, do Asýrie. Podle nepříliš věrohodné pověsti měl tehdy Julianus obdařit Procopia nachovým pláštěm a pro případ své smrti mu přikázal, aby se chopil moci.[4] O několik měsíců později Julianus v Persii zemřel, načež ustupující římské vojsko zvolilo za císaře Joviana.

Prameny se poněkud rozcházejí v dalším líčení Procopiova počínání. Ammianus Marcellinus se zmiňuje o tom, že měl za úkol pochovat Julianovy ostatky v Tarsu.[5] Jakmile to zařídil, ze strachu o svůj život odešel do ústraní a skrýval se v Chalkedonu, odkud docházel do Konstantinopole.[6] Zosimos naproti tomu uvádí, že po nástupu Joviana na trůn se odebral k císaři, jemuž odevzdal roucho darované mu Julianem.[7] Císař poté Procopia na vlastní žádost propustil ze svých služeb a dovolil mu pobývat s rodinou na statcích v kappadocké Kaisareii.[7] Nedlouho nato přešla vláda na bratry Valentiniana I. a Valenta, kteří neprodleně vyslali své lidi, aby Procopia zadrželi.[8] Procopius je ale dokázal přelstít, unikl k Černému moři a přeplavil se na Taurský Chersonésos. Protože stále trpěl obavou, že bude vydán svým pronásledovatelům, rozhodl se odcestovat do Konstantinopole.[8]

Poté, co východní císař Valens opustil Konstantinopol a zamířil do Sýrie, Procopius využil příležitosti, příslibem odměn si naklonil vojáky dvou legií nacházejících se právě ve městě a s jejich přispěním se 28. září 365 prohlásil za císaře.[9] Záhy obsadil senát a vstoupil do císařského paláce, přičemž vsadil do vězení pretoriánského prefekta Nebridia a městského prefekta Caesaria, které nahradil vlastními přívrženci.[10] Z Thrákie získal další vojenské sbory a veliteli své armády ustavil Gomoaria a Agilona, někdejší vysoké důstojníky pod Constantiem.[11] Na Procopiovu stranu se přidala řada jedinců zastávajících důležité posty za Juliana a Constantia, nespokojených s novým režimem.[12] Procopius se ostentativně dovolával své příslušnosti ke konstantinovské dynastii, vůči níž byla dosud pociťována značná oddanost.[13] Před vojáky proto nosíval v náručí malou Constantiovu dceru a podpory se mu dostalo i od její matky Faustiny, vdovy po císaři.[14]

Valens se dozvěděl o uzurpaci v hlavním městě při zastávce v Kappadokii, kvůli čemuž se odebral do Galatie.[15] Proti Procopiovi vyslal napřed dvě legie, avšak ty od něho odpadly a připojily se k uzurpátorovi.[16] Několik Procopiových stoupenců mezitím vyrazilo do Illyrika s mincemi nesoucími portrét nového císaře. Tamější vojenský velitel Equitius, dosazený Valentinianem, je popravil a zablokoval přístupy z Thrákie na západ.[17] Valentinianus přesto odmítl zasáhnout ve prospěch svého bratra, neboť jeho síly byly plně vázány na Rýně.[18] Valens se ještě před koncem roku pokusil obsadit Nikaiu a Chalkedon, nalézající se v držení Procopia, nicméně jen stěží vyvázl z hrozící pohromy.[19] Donucený vydat uzurpátorovi Bithýnii, vrátil se zpět do Ankyry, kde k němu dorazily posily z Orientu.[20] Procopiovi vojáci pak oblehli a dobyli udatně bráněný Kyzikos.[21] Uzurpátor usiloval o zvětšení své vojenské moci a dožadoval se pomoci Gótů, sídlících severně od Dunaje, jimž připomínal jejich smlouvu s Konstantinem.[22]

V průběhu zimy Valens shromáždil početné vojsko, s nímž na jaře 366 přitáhl k Pessinúntu.[23] Po zajištění tohoto města posádkou se vypravil proti Gomoarovi do Lýdie, kam ho doprovázel také letitý a mimořádně vážený Arbitio, bývalý konzul a Constantiův magister militum.[24] Autorita starého vojevůdce nahlodala loajalitu Gomoarových mužů v bitvě u Thyateiry (dnešní Akhisar), načež i se svým velitelem přeběhli do císařova tábora.[25] Valens, posílený tímto přesvědčivým úspěchem, zamířil do Frýgie, kde se srazil s uzurpátorovými silami v bitvě u Nakoleie.[26] Střetnutí rozhodla dezerce Procopiova velitele Agilona, jehož příkladu následovali mnozí vojáci.[27] Procopius se pokusil vyhledat útočiště v okolní krajině, ale jeho průvodci ho náhle spoutali a přivedli k Valentovi. Podle Ammiana byla Procopiovi setnuta hlava a smrt stihla i oba muže, kteří ho zradili.[28] Sokrates a Sozomenos popisují Procopiovu popravu tak, že kati přivázali jeho nohy ke dvěma sehnutým stromům. Když stromy uvolnili, roztrhly uzurpátora na dvě části.[29] Jako datum jeho smrti se uvádí 27. květen 366.[30]

• AMMIANUS, Marcellinus. Dějiny římské říše za soumraku antiky. Praha: Arista: Baset, 2002. ISBN 80-86410-26-9
• ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
• POTTER, David S. The Roman Empire at Bay AD 180-395. London: Routledge, 2004. ISBN 0-203-40117-4
• SOCRATES SCHOLASTICUS. Církevní dějiny, díl 2. Praha. Ústřední církevní nakladatelství, 1990
• ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Procopius na Wikimedia Commons
• Galerie Procopius na Wikimedia Commons
• Banchich, Thomas M. Procopius (365-366 A.D.). De Imperatoribus Romanis (anglicky)