Premiér (seriál)

Pavel Diviš je jako vítěz voleb jmenován prezidentem Milošem Zemanem novým českým předsedou vlády. Jako premiér pak musí řešit každodenní problémy vlády.

Následující den po odvysílání prvního dílu získal seriál na žebříčku fanouškovské Česko-Slovenské filmové databáze pozici nejhoršího seriálu všech dob s hodnocením 2 %.[5]

Dle filmové a televizní kritičky Mirky Spáčilové z MF DNES „Jaromír Soukup nehraje, protože to neumí, sitcom čili situační komedie to není, jelikož neobsahuje ani situace, ani komiku, a neparoduje politiky, nýbrž bezděčně úkaz jménem Soukup.“[6]

Jaroslav Totoušek z Lidovek.cz v prvních dojmech uvedl: „Premiér působí jako one man show složená z na sebe nenavazujících skečů. Jistý záměr vtipnosti je ze seriálu cítit, ale všechny hlášky a situace vyznívají na prázdno. […] Bizární na Premiérovi je také podivně roztřesená kamera s ještě podivuhodnější absencí citu pro detail. […] Nejlepší by bylo zapomenout a předstírat, že se to všechno vůbec nestalo.“[7]

Podle Petra Bittnera z Deníku Referendum „TV Barrandov přinesla bezpochyby zcela nový rozměr televizní nekvality. A Jaromír Soukup je sám o sobě mimořádný televizní antitalent. […] Jaromír Soukup nás zkrátka drží v emocionálním šachu: je moc nešťastný na to, aby se mu šlo smát, a moc špatný na to, aby na něj šlo útočit.“[8]

Michal Zlatkovský z iROZHLASu po odvysílání prvních sedmi dílů uvedl, že se Soukup se seriálem „odvažuje tam, kam se člověk dosud nevydal“. Připomněl, že Soukup v trojjediné úloze hlavního protagonisty, showrunnera i sponzora svého pořadu je nezastavitelný a nikdo mu nemůže zabránit v tom, aby „neohroženě hledal limity televizní tvorby“.[4] Podle Zlatkovského „herci, jejichž jediná předešlá zkušenost s televizní kamerou je zřejmě komparz v Soudkyni Barbaře“, jsou „bezelstně upřímní“ ve svém amatérském zápalu, sám Soukup je pak „i v porovnání se zbytkem osazenstva naprostý antiherec“. S amatérskou produkcí a „estetikou béčkového porna“ však tvůrci i záměrně pracují. Zlatkovský shrnul, že seriál „překračuje žánrové hranice způsobem, na jaký si netroufne ani většina zahraniční produkce. […] Zároveň zvládá to samé i s hranicemi vkusu.“[4]