Právní odvětví

Právní odvětví je autonomní část právního řádu. Ten se sice především skládá ze všech platných právních norem, lze ho ale teoreticky rozdělit i na větší celky, přičemž základním dělením, pocházejícím již z dob římského práva, je dělení na právo veřejné (ius publicum) a právo soukromé (ius privatum).[1] V současnosti se však právo dělí především na konkrétní právní odvětví, která jsou s větší či menší mírou přesnosti zařaditelná právě buď do práva soukromého nebo veřejného. Stejně tak je lze odlišovat jako odvětví práva hmotného nebo procesního. Jednotlivá právní odvětví vznikají především podle kritéria předmětu právní regulace, tedy že právní normy toho kterého odvětví regulují stejný typ společenských vztahů. Dalšími kritérii jsou společné právní instituty a principy a akceptovatelnost samostatnosti právního odvětví ze strany odborné veřejnosti.

U téměř každého právního odvětví hraje nejdůležitější úlohu základní právní předpis, tzv. kodex, např. u práva občanského to je občanský zákoník, u práva trestního hmotného trestní zákoník apod. Žádné však není tvořeno jen jedním právním předpisem, např. právo správní obsahuje velmi mnoho zákonů a ještě více podzákonných předpisů (vyhlášek a nařízení).

Jednotlivá právní odvětví

Soukromoprávní

Veřejnoprávní

Někteří právní teoretici považují za nejdůležitější právní odvětví právo ústavní, správní, trestní a občanské,[3] jiní právo občanské, obchodní, trestní a správní.[2] Vždy je však jako zvláštní právní odvětví bráno mezinárodní právo veřejné a jeho subsystémy, zejména právo evropské, protože všechna ostatní odvětví, včetně mezinárodního práva soukromého, patří na rozdíl od něj do systému práva vnitrostátního.

V roce 1994 na XIV. světovém kongresu porovnávací právní vědy byla výslovně akceptována tato právní odvětví: občanské právo, mezinárodní právo soukromé, civilní proces, agrární právo, obchodní právo, pracovní právo, letecké a námořní právo, mezinárodní právo veřejné, ústavní právo, správní právo, finanční právo, trestní právo, trestní právo procesní, právo duševního vlastnictví.[4]

Odkazy

Reference
  1. Domitius Ulpianus: Publicum ius est, quod ad statum rei Romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem. (Digesta I, I, I, 2)
  2. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-104-5. S. 417, 435.
  3. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. ISBN 978-80-7380-233-2. S. 117.
  4. ŠTEFANOVIČ, Milan. Svetové právne systémy: Právna komparatistika. Žilina: Poradca podnikateľa, 2007. 144 s. ISBN 978-80-88931-72-0. S. 89. (slovensky)

Literatura
  • Karel Eliáš, Michaela Zuklínová: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Linde, Praha 2001
  • KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995. ISBN 80-7179-028-1. S. 68–69. (česky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.