Batávské povstání

Batávové byli od počátku 1. století římskými spojenci. Sice nemuseli platit daně, ale zavázali se posílat své muže bojovat za Řím.[1] Ten po smrti císaře Galby procházel krizí. O vládu v něm usilovali Otho, Vitellius a Vespasianus. Vitelliovi se podařilo obsadit Řím a součástí armády, se kterou se chtěl postavit Vespasianovi v Itálii měli být i Batávové. Ti však boj v daleké cizině odmítli a vzbouřili se.[2]

Do čela Batávů se postavil Julius Civilis, velitel pomocných batávských oddílů v římských legiích.[2] Příčinou povstání měl být podle Tacita i fakt, že Římané začali Batávy považovat spíše za otroky než spojence. K Batávům se přidaly kmeny Frísů, Kaninefátů a také germánské kmeny pocházející z východního břehu Rýna.[1] Povstalci ničili římské pevnosti na Rýnu a římská sídliště. Civilis nejdříve předstíral, že je Vespasiánovým stoupencem a bojuje proti Vitelliovi. Po jeho porážce dal jasně najevo úmysl vytvořit nezávislý germánský stát. Vespasianus proti němu poslal deset legií, v jejichž čele stál Quintus Petilius Cerialis. Ten začal revoltu tvrdě potlačovat, zároveň ale poraženým vždy nabídl výhodný mír. Povstalce se mu tak podařilo rozdělit a donutit k jednání i Julia Civila. Informace o průběhu jednání ani o dalších osudech germánského vůdce se nedochovaly.[2] Je ale známo, že vzpoura roku 70 skončila a Batávové se opět podřídili Římu,[2] který měl celou oblast následující dvě století pod kontrolou.[1]