Postabortivní syndrom

Myšlenka, že by potraty měly mít negativní psychologický dopad, byla široce podporována v 70. letech Centry pro krizové těhotenství (Crisis Pregnancy Centers, CPCs) a termín postabortivní syndrom, používán odpůrci potratů, zahrnoval jakékoli negativní emoční reakce přisouzené potratu.[2][3][4][5]

Pojem postabortivní (postinterrupční) syndrom je značně kontroverzní a hraje významnou roli ve sporu o interrupce. Zatímco odpůrci interrupcí z řad pro-life hnutí mají tendenci klást na něj velký důraz a s poukazy na něj odrazovat ženy od podstoupení tohoto zákroku, zastánci práva na interrupci v souvislosti s pojmem PAS většinou popírají, že by existoval (či existoval ve významné míře), či se jej snaží vysvětlit čistě jako pocit viny vnucený ženě k interrupci nepřátelským okolím.[6][7]

Je značně obtížné zkoumat existenci postinterrupčního syndromu (resp. podíl žen podstoupivších interrupci, které jím byly zasaženy), neboť jeho příznaky jsou z velké části shodné s příznaky ostatních PTSP a stejně jako u nich si dotčená osoba nemusí být vědoma původu svých obtíží. Navíc podle psychologů pracujících s ženami trpícími po potratech problémy nemusí ženy vůbec přijít bezprostředně, ale mnohem později (např. po mnoha letech po potratu).[8]

Studií zabývajících se touto problematikou zatím není mnoho, nejsou příliš průkazné, empirické a docházejí k protichůdným výsledkům. Studie tvrdící, že PAS existuje jsou kritizovány pro mnohé chyby.[9] Mnohé studie a články také popisují PAS jako mýtus vymyšlený americkým pro-life hnutím, jako prostředek pro boj s právem žen na interrupci.[10][11][4] Podle studie pracovníků Univerzity Johnse Hopkinse z Baltimoru není PAS (či přesněji PIS) významným problémem.[12] Naproti tomu k opačnému výsledku došla Anne Nordal Broen,[13], jejíž práce navíc ukazuje na určité zásadní rozdíly mezi klasickým PAS a PIS (např. v opožděnosti příchodu potíží v případě PIS).[14]

Zdá se, že ve významné míře se syndromy spojené s PAS projevují pouze u malé části žen podstoupivších interrupci. Mohou však u nich nabývat velmi drastických podob a dovést postiženou až k myšlence na sebevraždu.[1]

Z analýzy publikovaných studií pokoušejících se systematicky analyzovat výskyt postabortivního syndromu vyplývá, že postabortivní syndrom v takové podobě, v jaké je popisován, neexistuje. Z toho důvodu tuto jednotku neuznávají jako existující nemoc četné významné odborné organizace.[15][16] Postabortivní syndrom není uveden v klasifikačních seznamech DSM IV[17] ani MKN 10.[18] Naopak v mainstreamové medicínské komunitě, a také mezi pro-choice aktivisty, panuje přesvědčení, že tvrzení o existenci postabortivního syndromu je především taktický nástroj protipotratových aktivistů.[19][20][21][22]

Systematický přehled publikovaný v roce 2008 konstatuje, že v dlouhodobém měřítku není rozdíl v duševním zdraví žen, které podstoupily umělý potrat, a žen z adekvátní kontrolní skupiny, tedy žen, které neplánované těhotenství neukončily indukovaným potratem.[23] Některé studie skutečně poukazovaly na korelaci mezi potratem a psychickými problémy, ale tyto studie byly obvykle metodologicky špatně provedené a selhávaly v podchycení významných zavádějících faktorů.[24][25] Kvalitnější studie naproti tomu konzistentně dochází k závěrům, že samotná interrupce nemá žádný přímý vztah s možnými postabortivními psychickými problémy.[23] Ty mohou být podle těchto studií vyvolány již dříve existujícími duševními potížemi a sociálními okolnostmi.[25] Riziko vzniku těchto problémů můžou zvyšovat mnohé vnější faktory jako je například emocionální fixace na těhotenství, chybějící podpora, konzervativní postoje vedoucí k pochybnostem o správnosti interrupce a další.[26][27]

I významné odborné skupiny konzistentně tvrdí, že potrat nepůsobí negativně na duševní zdraví. Americká psychologická asociace v roce 2008 po kritickém přehledu vědeckých publikací zabývajících se vztahem potratů a duševního zdraví konstatovala, že riziko problému s duševním zdravím u dospělé ženy po jediném indukovaném potratu v prvním trimestru není větší než riziko duševních problémů po donošení nechtěného těhotenství. Potrat může současně vyvolávat stres i vést ke zmírnění stresu, Americká psychologická asociace proto odmítá myšlenku, že by byl potrat „inherentně traumatický“. Pokud došlo k manifestaci duševní poruchy v souvislosti s potratem, jde podle Americké psychologické asociace pravděpodobně o projev již před potratem existujících rizikových faktorů. Protože tyto i jiné rizikové faktory mohou predisponovat i k rozvoji závažnější psychopatologie po porodu, vyšší podíl duševních problémů u rodiček s potratem v anamnéze je vysvětlitelné spíše působením faktorů na potratu nezávislých. Co se týče mnohočetných potratů, panel expertů Americké psychologické asociace konstatoval nekonzistentnost publikovaných výsledků. Navíc je zřejmé, že faktory predisponující ženu k opakovaným nechtěným těhotenstvím mohou predisponovat i k rozvoji duševních poruch a onemocnění. Proto v případě opakovaných potratů nebyl stanoven jasný závěr.[24][28][29]

Systematický přehled britské Royal College of Psychiastrists zveřejněný v roce 2011 konstatuje, že nechtěné těhotenství může zvyšovat riziko psychických obtíží, ale riziko není ovlivněno tím, zda se žena rozhodne pro potrat, nebo pro donošení.[30]

Některé ženy skutečně prožívají po indukovaném potratu (interrupci) negativní emoce. Podíl takových žen je ale stejný jako u žen, které potratily přirozeně, nechtěně.[31][32]

Salazarová a Freedová považují PAS za specifickou formu posttraumatické stresové poruchy (PTSP). Ve své knize Čas k uzdravení PAS popisují jednak běžnými obecnými symptomy PTSP, jako jsou např. deprese, zvýšená konzumace alkoholu a drog, návaly úzkosti a zlosti, noční můry, psychotické stavy, poruchy sociálního chování a podobně, jednak má i specifičtější projevy. Mezi ty patří např. „výroční syndrom“, strach z neplodnosti či nadměrná touha znovu otěhotnět, vyhýbání se specifickým situacím a podnětům a úzkost z nich (těhotné ženy, malé děti, gynekologická vyšetření), poruchy příjmu potravy, problémy ve vztahu k vlastním dětem, psychosexuální poruchy či náhlé nekontrolované výbuchy pláče.[33]