Posidonie

Posidonie jsou jednodomé, vytrvalé, ponořené mořské rostliny kořenící ve dně, s plazivými, bylinnými až dřevnatými, monopodiálně větvenými oddenky pokrytými šupinami. Z oddenků vyrážejí postranní výhony, zakončené svazky dvojřadě uspořádaných listů. Listy jsou jednoduché, střídavé, přisedlé, s listovými pochvami a ligulou. Čepel listu je čárkovitá, jednožilná nebo se souběžnou žilnatinou, celokrajná. Květy jsou drobné, oboupohlavné nebo oboupohlavné a pouze samčí, bezobalné, uspořádané ve stopkatých, vrcholičnatých květenstvích. Tyčinky jsou 3, s přisedlými prašníky. Gyneceum je monomerické, tvořené jediným plodolistem, svrchní. Blizna je diskovitá, nepravidelně laločnatá. Plod je jednosemenný, s dužnatým, pukavým oplodím. Semeno je celé vyplněné embryem.[2][3][4]

• 
  Vyplavený oddenek posidonie mořské se zbytky listových pochev
• 
  Detail květenství posidonie mořské
• 
  Shluky posidonie mořské vyplavené na pobřeží

Rod byl pojmenován podle starořeckého boha moří Poseidóna (řecky Ποσειδῶν).[5]

Rod posidonie zahrnuje 9 druhů a je rozšířen v temperátních až subtropických oblastech Středomoří a Austrálie.[6] Posidonie mořská (Posidonia oceanica) se vyskytuje jako běžný druh při pobřežích v celém Středomoří.[7][8] Všechny zbývající druhy rodu posidonie jsou endemity Austrálie (včetně Tasmánie). Největší areál z nich má druh Posidonia australis, který se vyskytuje v západní, jižní a jihovýchodní Austrálii a na severní Tasmánii. Na sever Tasmánie zasahuje také Posidonia angustifolia. Zbývající druhy jsou svým výskytem omezeny na pobřeží jižní a západní Austrálie.[4][6][9] Největší porosty posidonií a rovněž jedny z nejrozsáhlejších podmořských luk na světě vůbec jsou při pobřežích západní Austrálie.[10] Druh Posidonia australis je v některých zdrojích uváděn i z čínského ostrova Chaj-nan. Přezkoumání herbářových položek však ukázalo, že rostliny byly špatně určeny a jedná se o druh Enhalus acoroides z čeledi voďankovité.[11]

Druhy ze skupiny Posidonia australis (P. australis, P. angustifolia a P. sinuosa) rostou v relativně chráněných příbřežních vodách, kde vytvářejí rozsáhlé, jednodruhové porosty. Tyto druhy mají poměrně krátké, tenké a měkké listy. Naproti tomu druhy z okruhu Posidonia ostenfeldii (P. ostenfeldii, P. robertsoniae, P. denhartogii, P. coriacea a P. kirkmanii) rostou na otevřeném moři a v sublitorálních společenstvech. Mají velmi dlouhé, tuhé a tlusté listy s až 25 cm dlouhými pochvami.[12] Posidonie vyžadují velmi čistou a dosti slanou vodu, proto nerostou v okolí ústí řek. Posidonie mořská roste v hloubkách až 50 metrů.[8]

Posidonie mají podobně jako zástupci čeledi Cymodoceaceae vláknitý pyl, který postrádá tvrdý vnější obal (exinu), charakteristický pro pylová zrna převážné většiny semenných rostlin. Pylová vlákna se po uvolnění z prašníků formují do řídkých shluků, které jsou o něco málo těžší než voda, vlivem turbulencí v mořské vodě však po nějaký čas volně plavou. Pokud přijde pyl do kontaktu se vzduchovými bublinami, vyplouvá k hladině.[13]

Posidonie se intenzivně rozmnožují vegetativním způsobem a vytvářejí rozlehlé porosty ("podmořské louky"). Plody posidonie mořské mají houbovité oplodí a mohou po uvolnění od rostliny plavat několik hodin až dní na mořské hladině. Poté pukají, semeno vypadává a klesá ke dnu, kde ve vhodných podmínkách rychle zakoření. Semeno nemá dormanci a záhy klíčí. Semena zůstávají ještě rok nebo dva připojená k vyklíčené rostlině, jsou zelená a pomáhají mladé rostlině s fotosyntézou. U posidonie mořské bylo zjištěno, že se semeno podílí na tvorbě asi 30 % listové biomasy a více než 40 % biomasy kořenů mladé rostliny. Tento neobvyklý fenomén se vyskytuje i u australských druhů, což svědčí o značném stáří dané adaptace, pocházející od společného předka.[8][10]

Posidonie potřebují méně živin (dusík, fosfor, železo aj.) než řasy, což jim v živinami chudých vodách skýtá konkurenční výhodu. Navíc ukládají živiny v tlustých oddencích a v období růstu je mohou využít. V eutrofizovaných vodách však jejich listy pokrývají nárůsty řas a fytoplanktonu, které je zastiňují a přitahují různé herbivory, jako jsou například ježovky, které mohou v extrémních případech zbavit celý porost listů. Porosty také negativně ovlivňuje spad organického materiálu na mořské dno.[8]

Posidonie je vývojově poměrně starý rod. K nejstarším fosilním nálezům náleží Nejstarší známý druh je †Posidonia cretacea, jehož fosílie byly objeveny v Německu a jsou datovány do období křídy.[12] Z období eocénu je z Pařížské pánve znám druh †Posidonia parisiensis (syn. P. perforata).[2] Recentní posidonie mají neobvyklý areál, neboť se vyskytují pouze ve Středomoří a Austrálii. Tato disjunkce je vysvětlována kontinentálním driftem. V období křídy byla Austrálie podstatně blíže Evropě než dnes, a tvořila jeden ze břehů druhohorního moře Tethys. V průběhu miliónů let se kontinenty od sebe rozestoupily a druh Posidonia cretacea se v australské oblasti diverzifikoval, zatímco ve Středomoří se z něj vyvinul druh Posidonia oceanica.[8]

Čeleď Posidoniaceae je řazena do řádu Alismatales. Je součástí monofyletické větve, zahrnující vodní čeledi Posidoniaceae, Ruppiaceae a Cymodoceaceae.[14] Ve starších taxonomických systémech byla čeleď Cymodoceaceae řazena zpravidla do řádu Najadales (Cronquist, Dahlgren) či samostatného řádu Posidoniales (Tachtadžjan) v rámci podtřídy Alismatidae.

• posidonie mořská (Posidonia oceanica)

Opad z posidonie mořské byl v minulosti používán např. k vycpávání slamníků, podestýlce pro dobytek, jako izolační a vycpávkový materiál. Protože se používal k balení skla, vžil se pro něj název sklářská řasa. Materiál odpuzuje štěnice. Listy obsahují hodně tříslovin a mají proto svíravé a antiseptické účinky. V některých oblastech Středomoří sloužil popel z rostlin k obohacení půdy minerálními látkami a ve směsi s hnojem jako hnojivo. V dobách nedostatku sloužily rostliny jako krmivo pro domácí zvířata. Plody jsou známy jako mořské olivy, jedlé však nejsou.[8] Na plážích Středomoří se lze často setkat s vláknitými koulemi, které příboj uválí z vymacerovaných cévních svazků listových pochev posidonie mořské. Těmto útvarům se říká příbojové baly.[15]