Císařský řez

Císařský řez je velmi starou operací, kterou znali zřejmě již staří Egypťané. V antickém Římě bylo Numou Pompiliem (asi 716 př. n. l.–671 př. n. l.) vydáno nařízení, že mrtvá těhotná nesmí být pohřbena dříve, dokud není z jejího těla vyjmut plod. Zdá se, že již ve starověku byla operace vykonávána i u živých žen. První císařský řez v historii, při němž přežila současně matka i dítě, byl pravděpodobně proveden roku 1337 v Praze. Porod se uskutečnil přímo na dvoře českého krále Jana Lucemburského, rodičkou byla jeho druhá manželka Beatrix Bourbonská a dítětem Václav, nevlastní bratr Karla IV.[2]

Jako první dokumentovaný případ císařského řezu na živé ženě je uváděn výkon Jeremiase Trautmanna z roku 1610 provedený na jeho vlastní ženě. Mortalita byla velmi vysoká, protože nebyla známa antisepse a operační rána se nešila. První pokroky byly učiněny až v polovině 19. století zavedením šití operačních ran a zásad antisepse.

Dítě vyjmuté z lůna umírající matky (reprodukce z roku 1483)

Profesor Antonín Pařízek uvádí: "Název operace sectio caesarea (císařský řez, Kaiserschnitt, Kaisergeburt, Schnittenbindung, operation césarienne, caesarean section, cesarean delivery, cesarean operation) pramení od Plinia staršího (23–79 n. l.) – “Historia naturalis T.I.L. Cap.VII.” Podle něj děti chirurgicky vyňaté z dělohy byly nazývány caesones nebo caesares, od caedo – rozřezávati. Sectio je odvozeno od seco, což znamená řezati, tedy obdobný význam jako caesares. Termín sectio caesarea je tedy tautologický, obsahující slova stejného významu. Ale přesto, že název je ve své podstatě nesmyslný, zmatený a s císařem neměl nic společného, ujal se ve většině národních pojmenování této porodnické operace a dodnes se běžně užívá. Julius Caesar narozený okolo roku 100 př. n. l. se abdominálně (porod přes stěnu břišní) nenarodil. Jméno Caesar je odvozeno buď od caedo – vražditi, bíti, sekati, nebo od caesius – podle šedomodrých očí, nebo ze sanskrtského kesara, caesaries – dlouhá splývavá kštice, se kterou se patrně narodil."

Indikací k císařskému řezu je celá řada. Obecně se rozlišují na plánované a neplánované, i u neplánovaných indikací je nutný souhlas rodičky. Samo přání rodičky vést porod císařským řezem by nemělo být důvodem, třebaže v zahraničí je i toto běžné; např. v USA, kde jsou císařské řezy nejčastější, tak rodí zhruba 25 % žen, obvykle na vlastní žádost, aby se vyhnuly porodním bolestem. České zdravotnictví toto neuznává (mj. i proto, že porod císařským řezem je pro ženu šestkrát rizikovější než porod přirozený^[zdroj?]) a důvodem k provedení císařského řezu jsou pouze zdravotní indikace. V současnosti je celá řada indikací pro císařský řez:

1. nepoměr velikosti hlavičky plodu a pánve
2. překážky v porodních cestách
3. stav po operaci v malé pánvi
4. některé poruchy placenty a pupečníku
5. některá celková onemocnění matky
6. akutní tíseň plodu
7. nepravidelná uložení plodu
8. některé situace při vícečetném těhotenství
9. herpetická infekce zevního genitálu matky
10. současný výskyt několika komplikací
11. umírající a mrtvá matka

Výskyt komplikací po císařském řezu je přibližně šestkrát častější než po porodu spontánním. Nejčastěji se jedná o krvácení, embolie, poškození močového měchýře nebo tenkého střeva, infekce a kýla v jizvě.

V poporodní péči je třeba dbát na uvolnění jizvy, resp. na obnovení vzájemné posunlivosti kůže, podkoží a svalů. Jizva, která by byť malým bodem zůstala „slepena“ s podkožím, je překážkou volného pohybu trupu, bolí a nezřídka později rezultuje ve vertebrogenních potížích bederní páteře.[3]

Většina zde uvedených metod má význam jen historický, jejich provedení by bylo hodnoceno jako non lege artis postup.

Zmínka o císařském řezu je v Shakespearově dramatu Macbeth, kde titulní hrdina se cítí před bojem bezpečný, neboť ho nemůže zabít nikdo, kdo je zrozen z ženy. Když to s výsměchem sdělí svému protivníku Macduffovi, ten mu vmete do tváře, že je s ním konec "...neboť věz, že Macduff byl z boku matky vyříznut, než zemřela."