Polynukleotidy

Přestože se DNA a RNA obvykle neobjevují ve stejném polynukleotidu, tak se v nich jednotlivé nukleotidy mohou nacházet v jakémkoliv pořadí. Toto pořadí je hlavním faktorem určujícím funkci v organismu nebo při experimentu.

Polynukleotidy se vyskytují ve všech živých organismech. Genom se skládá z navzájem do sebe zapadajících párů dlouhých polynukleotidů vytvářejících celkovou strukturu dvojité šroubovice. Polynukleotidy mohou mít v organismech i řadu jiných funkcí.

Polynukleotidy se využívají v biochemických experimentech, jako jsou polymerázová řetězová reakce a sekvenování DNA. Polynukleotidy se připravují uměle z oligonukleotidů, kratších řetězců obsahujících zpravidla méně než 30 nukleotidových jednotek. K prodlužování řetězců navazováním dalších nukleotidů určeným způsobem se používají enzymy nazývané polymerázy.

Při zkoumání původu života je třeba popsat chemické děje, při nichž se vytvořily nezbytné molekuly. Podle hypotézy RNA světa byly v prvotní polévce přítomny volně plovoucí nukleotidy. Tyto molekuly se spojovaly do řad a vytvářely RNA. Molekuly podobně složité jako RNA musely vzniknout z malých molekul, jejichž reakce byly řízeny fyzikálně chemickými procesy. RNA obsahuje purinové a pyrimidinové nukleotidy, obě skupiny jsou přitom nezbytné pro přenos informací a tedy i pro přirozený výběr a evoluci. Bylo zjištěno,[1] že přímá kondenzace nukleových bází s ribózou za vzniku ribonukleotidů, důležitý krok pro vznik RNA, probíhala v drobných kapkách vody.[2]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Polynucleotide na anglické Wikipedii.