Politická polarizace

Polarizace elit odkazuje na polarizaci uvnitř politické strany, kdy se její členové vnitřně stávají homogenní k politickým pozicím a zároveň se názorově vzdalují od členů ostatních politických stran. Polarizované politické strany a hnutí bývají vnitřně soudržný, spojení a programově a ideologicky vyhrazení.[6] Typicky se nachází v parlamentních systémech demokratických států.[7]

Masová polarizace, nebo také polarizace veřejnosti nastává, pokud politické názory voličů jsou jasně rozděleny do postojů politických stran.[8] V extrémním případě každá strana „konfliktu“ zpochybňuje legitimitu názoru strany opačné nebo ho dokonce považuje za existenciální hrozbu pro vlastní způsob života anebo pro národ jako celek. K tomuto vyhrocení situace může přispívat i zahraniční či vnitřní sabotážní aktivita.[9]

Někteří tvrdí, že odlišné strany byly jednou z hlavních hnacích sil polarizace, protože politické platformy se staly vzdálenějšími. Tato teorie je založena na trendech v Kongresu Spojených států, kde většina stran upřednostňuje pozice, které jsou nejvíce v souladu s její stranickou platformou a politickou ideologií.[10]

Stranická polarizace určuje stupeň ideové rozdílnosti mezi stranami v politickém systému.[11] Podle Sartoriho „extrémně polarizované systémy jsou typické vyšší mírou politických konfliktů a lidových protestů“ (Sartori 2005, s. 140). Russell Dalton se domnívá, že vysoká míra stranické polarizace může destabilizovat politickyé systémy. Zároveň podle něj je polarizace jedním z faktorů, který může přispět ke zhroucení demokracie, uvadí to na příkladu Výmarské republiky. Důvodem nebyl rozpad stranického systému a velký počet stran, ale právě ideologická rozdílnost stran. Rozdílnost byla natolik velká, že nebyly schopné vládnout demokraticky (Dalton 2008, s. 900). Podle výzkumu Pew research center z roku 2014 vyplývá, že politicky je společnost nyní polarizovaná více než před 20 lety a největší je u lidí, kteří se aktivně zapojují do politického dění.[12]

Masmédia se za poslední půl století rozrostla obrovských způsobem. Političtí vědci tvrdí, že to ovlivnilo zejména hlasující veřejnost, protože pomocí nich začaly být poskytovány více polarizované možnosti zpravodajských médií. V současnosti je na výběr mnoho různorodých masmédií, to vyvolalo pohyb veřejnosti od vyvážených médií k jednostranným. Lidé často sledují média s jejichž názory se identifikují.[12] Tyto média mají tendenci oslovovat své čtenáře jako zdroj potvrzení svých ideologií.[13] Kromě toho většina vyhledávačů a sociálních sítí (např. Google, Facebook) nyní využívá počítačové algoritmy jako filtry, které přizpůsobují webový obsah na základě historie vyhledávání uživatele a vytvářejí tak více polarizovaný přístup k informacím, které odfiltrují nesouvisející informace a protichůdné názory.[14] Tato metoda vede k tzv. sociálním (nebo také filtrovým, názorovým) bublinám.[15]

V demokratických státech občané volí politické aktéry, kteří je budou zastupovat. Někteří tvrdí, že politická polarizace odráží názory a ideologii veřejnosti a preference hlasování. Jiní zase, že politická polarizace je přirozený jev.[16]

Polarizace souvisí s polarizací médií a polarizací politickou. Ve společnosti vznikají skupiny s odlišnými názory a pohledy na svět. Důvodem jsou tedy rozdílné postoje k různým tématům.[17]

Náboženské, etnické a jiné kulturní rozdíly ve veřejnosti často ovlivňovaly vznik polarizace. Podle Laymana ideologické rozdělení mezi republikány a demokraty ve Spojených státech amerických také přechází do nábožensko-kulturního rozdělení. Tvrdí, že demokraté byli vždy umírněnější v náboženských názorech, zatímco republikáni se stali tradičnějšími. Političtí vědci ukázali, že ve Spojených státech budou voliči, kteří se identifikují jako republikáni, volit silně evangelického kandidáta spíše, než demokratičtí voliči.[18] To vzájemně souvisí s nárůstem polarizace v USA.[19] Jiná teorie tvrdí, že náboženství nepřispívá k polarizaci celé skupiny, ale spíše polarizaci koalice.[20]

Další příčinou může být ekonomická nerovnost. Ta může také vést veřejnost k polarizaci.[21]

V některých postkoloniálních zemích může být veřejnost polarizována kvůli bývalým koloniálním režimům.[22] V Jižní Africe na konci 80. let někteří členové konzervativní, pro-apartheidní národní strany Jihoafrické republiky apartheid již nepodporovali. Holandští Afrikánci a domorodí Afričané se rozdělili na základě rasových divizí, což způsobilo polarizaci podle etnické příslušnosti.[23]

Negativní důsledky polarizace v Kongresu Spojených států zahrnují snížení počtu významných schválených právních předpisů. Také podněcuje například zdržovací taktiku a uzavřená pravidla, vyloučení členů menšinových stran z jednání výborů. Stranická polarizace také snižuje nezávislost justice.[24]

Polarizované strany se ale stávají ideologicky sjednocenější a prohlubují znalosti voličů o jejich názorech. Také se stalo pravidlem vést trvalou kampaň.[28]

Panují smíšené názory na dopady politické polarizace.

Polarizace ovlivňuje dárce a aktivisty v souvislosti s podporou kampaní. Dále mění procento volební účasti a zájem o politiku obecně.

V minulosti byla některá témata vyloučená ze stranických sporů, ale jejich začleňování do politických debat prohlubuje polarizaci a názory voličů jednotlivých stran v USA se střetávají  silněji v mnoha případech, například rasové a kulturní obavy, práva homosexuálů, potraty nebo válka v Iráku.[24]

Sdělovací prostředky se jeví jako spravedlivé a prezentují všechny strany, ale mnohdy je opak pravdou.[28] Rozdělený mediální trh podporuje polarizaci mířením zpráv na určité skupiny obyvatel a cílený obsah, často až nepřátelský, kvůli lepšímu postavení vůči konkurenci.[24]

Politická  polarizace může podkopat sjednocenou dohodu o zahraniční politice a poškodit mezinárodní postavení státu.

Politologové poukazují na dva zásadní důsledky polarizace ve vztahu k zahraniční politice Spojených států. Zaprvé, když USA řídí vztahy v zahraničí a zdají se být rozděleny, spojenci méně důvěřují jejich slibům a zároveň nepřátelé spíše předpovídají slabiny a nejistota postavení země ve světových záležitostech stoupá. Za druhé názory elit mají významný dopad na vnímání veřejnosti a porozumění zahraniční politice.[24]