Podzimní maraton

Po Danělijových scenáristických úpravách se ukázalo, že se Kaljagin na roli Buzykina vůbec nehodí. Volodin nijak neprotestoval. „Teď je to tvůj film, tak je to na tobě,“ řekl tehdy Danělijovi.[1] Kaljaginovi měl tuto zprávu oznámit Jurij Kušněrjov, což také s radostí udělal, vždyť právě kvůli Kaljaginovi byl nakonec pouze pomocným, a nikoli hlavním režisérem filmu.[3]

Bylo tedy nutné najít jiného herce. Vedoucí castingu Jelena Sudakovová navrhla na roli Olega Basilašviliho, ale Danělija s ním odmítal natáčet. „Tehdy jsem ho na divadle neviděl,“ řekl později, „ale v Rjazanovových filmech mi připadal takový sebevědomý, panovačný, prostě úplně jiný než Buzykin.“[2] Při obsazování role Buzykina podle Danělijových slov proběhly zkoušky s „celou hereckou reprezentací (sbornaja) Sovětského svazu“: Leonidem Kuravljovem, Nikolajem Gubenkem, Stanislavem Ljubšinem a dalšími.[4] Po každé zkoušce ale Danělija řekl: „Dobré, ale není to ono.“ Sudakovová pak znovu navrhovala Basilašviliho, ale režisér ho tvrdošíjně odmítal. Nakonec Jelena Sudakovová sama pozvala Basilašviliho, aby přijel z Leningradu na zkoušku. Když se objevil v Mosfilmu, bylo to pro Daněliju překvapení, ale nezbylo mu nic jiného než souhlasit se zkouškou ještě večer toho dne. Sudakovová řekla Danělijovi, aby zavedl Basilašviliho na náměstí Pokrovské brány, což také učinil. Danělija ho vysadil na náměstí, ujel asi 50 metrů, podíval se do zpětného zrcátka a zjistil, že se Basilašvili dočista změnil. „Koukám a vidím, že se z něho stal úplně jiný člověk,“ vzpomíná Danělija. „Čepice mu sjela tak nějak na stranu a vůbec se mu nedařilo přejít ulici, vrhá se vpřed a hned zase zpátky. Tak tohle je Buzykin!“ Hned zavolal Sudakovové a oznámil jí, že Basilašviliho bere i bez zkoušky. Nakonec se ukázalo, že to všechno bylo součástí jejího plánu. Věděla, že se Danělija podívá do zrcátka a Basilašvilimu řekla, aby prostě zahrál Buzykina.[3] [5]

Obsadit v některém ze svých filmů Marinu Nějolovovou plánoval Danělija už dávno před začátkem práce na Podzimním maratonu, kdy ji viděl ve studentském filmu jednoho ze svých žáků. Ani s rolí Varvary nebyly problémy, Danělija ji hned svěřil Galině Volčekové, se kterou se znal už od dětství.[4] Stejně tak bylo hned jasné, že si ve filmu zahraje Jevgenij Leonov. Zpočátku pro něj byla sice připravena role Allina souseda, kterou nakonec dostal Nikolaj Krjučkov, ale Sudakovová pro něj prosadila výraznější roli, za což ji byl Danělija ve výsledku velice vděčný (ostatně stejně jako za Basilašviliho v roli Buzykina).[2] [3]

Poslední rolí, kterou zbývalo obsadit byl profesor Hansen. Jurij Kušněrjov na ni navrhl svého známého, západoněmeckého novináře Norberta Kuchinkeho. Když ho Danělija uviděl (Kuchinke tehdy o jeho záměru natáčet s ním film nevěděl), bylo mu jasné, že je to ideální člověk pro roli Hansena. K tomu, aby bylo ale možné obsadit ve filmu občana západního státu, bylo ale zapotřebí povolení příslušných orgánů. Michail Škalikov, vedoucí zahraničního oddělení Státní komise pro kinematografii (Госкино) a Danělijův známý, mu tehdy poradil, aby se nikoho na povolení neptal, protože by mu ho stejně nikdo nevydal, aby na sebe nemusel brát zodpovědnost. Danělija se rozhodl řídit se jeho radou. Obrátil se tedy přímo na Kuchinkeho, který ovšem účinkování ve filmu odmítl z důvodů časového vytížení a absence zkušeností s vystupováním před kamerou. Režisérovi se ale nakonec podařilo Kuchinkeho přemluvit s tím, že natáčení nezabere víc než deset dní (ve výsledku se protáhlo na měsíc). Mezitím se ovšem objevily nové problémy: účinkování západoněmeckého občana v sovětském filmu bylo trnem v oku tehdejšímu vedení NDR. Aby nebyly dotčeny ničí zájmy, vyřešila se celá věc tak, že Kuchinke ve filmu nakonec představoval nikoli německého profesora, nýbrž profesora dánského.[6]

Původní název scénáře Alexandra Volodina zněl Nešťastný život podvodníka. Tento název ovšem neodpovídal podstatě celého filmu, stavěl totiž Buzykina do jednoznačně negativního světla, zatímco jeho charakter je mnohem složitější. Autoři proto později zvolili jiný, neutrálnější název – Podzimní maraton, který více vystihuje základní smysl filmu. „Podzimní“ proto, že hlavnímu hrdinovi je už 46 let, a „maraton“ proto, že bez ohledu na svůj věk hlavní hrdina neustále „běží“ a nenachází čas k zastavení a ohlédnutí se za svým životem.[2]

Scenárista Alexandr Volodin se zprvu obával, že úřady budou mít námitky ke konci filmu. Myslel si, že si úředníci Státní komise pro kinematografii vysvětlí finále filmu tak, že oba hrdinové běží na Západ. Když byl film hotov, Danělija ho prezentoval před šéfem Mosfilmu Nikolajem Sizovem, který po jeho zhlédnutí řekl: „Není to špatné. Je ale potřeba zamyslet se nad tím koncem.“ Nicméně Sizovovi se nelíbilo něco úplně jiného. Podle jeho názoru se měl Buzykin v závěru filmu vrátit ke své ženě. Danělija to ovšem kategoricky odmítl.

Ze Státní komise pro kinematografii přišlo několik drobných poznámek, ale o konci filmu žádná zmínka nepadla. Druhý den Danělijovi volal Sizov, který mu sdělil že komise zapomněla zmínit požadavek, že je třeba předělat konec filmu. Buzykin se buď musí vrátit k ženě, nebo musí být náležitě potrestán. Danělija mu odpověděl, že jediné, co může udělat, je prodloužit detailní záběr na zničeného Buzykina v závěru filmu. Vzápětí se ale zjistilo, že ani to není možné, neboť nepoužitý filmový materiál z finální scény už neexistoval. Danělija byl tedy nucen ukázat komisi film bez jakýchkoli úprav. Po projekci filmu před komisí se náměstek ministra kultury (který přišel krátce před koncem filmu) režiséra zeptal: „Prodloužil jsi ten detail?“ „Prodloužil,“ řekl Danělija. „Takhle je to o mnoho lepší,“ řekl náměstek.[3]