Placitum

Původ placita lze vysledovat až k vojenským shromážděním ve franských královstvích v sedmém století. Po franském dobytí Itálie v roce 774 byla placitia zavedena ještě před koncem osmého století,[1] známá také jako „březnová pole“ nebo „májová pole“ (podle měsíce konání shromáždění), raná shromáždění sloužila jako plánovací zasedání pro vojenské výpravy.[2]

Původně se tímto termínem nejčastěji označovalo placitum generalis neboli conventus, plenární shromáždění celého království, na němž převažovaly vojenské a legislativní záležitosti, například vyhlašování kapitul, nad soudními funkcemi. Povahu těchto shromáždění popisuje prelát Hincmar v 9. století ve svém díle De ordini palatii. Později se termínem placitum začal označovat především veřejný soud, jemuž předsedal centenarius, nebo vyšší hraběcí soud (jinak nazývaný mallus – což bylo místo, kde se spor obvykle odehrával). Četnost konání placitů se řídila kapituláři. Všichni svobodní muži byli povinni se jich účastnit a ti, kteří se jich nezúčastnili, byli pokutováni. Nakonec, protože hrabata, jejich zástupci (vikomti) a setníci zneužívali své pravomoci svolávat k zisku z pokut, museli se muži účastnit maximálně tří placit ročně. Předsedající soudce s sebou obvykle přiváděl soudce, notáře a scabini, aby řešili právní otázky.[1] Známé jsou Placiti cassinesi, tj. čtyři přísežná svědectví z 10. století o sporu o vlastnictví některých benediktinských pozemků v Capui, Sessa Aurunca a Teanu.

V desátém a jedenáctém století došlo k úpadku veřejných placitů, protože proces „feudalizace“ změnil původně veřejné úřady v seignorské jurisdikce. Nicméně jazyk a postupy placita přežily až do konce středověku, zatímco tradice generálního placita pokračovala v generálních a provinčních stavovských úřadech.[1]