Pistojský synod (1786)

Pistojský synod byl diecézní synod diecézí Pistoia a Prato, který se ve dnech 19.–28. září 1786 konal za předsedníctví místního biskupa Scipiona de' Ricciho a pod patronací toskánského velkovévody Pietra Leopolda. Výraznou osobností na synodu byl Pietro Tamburini, profesor pavijské univerzity. Synod byl pokusem o reformu katolické církve v duchu jansenismu a febronianismu, měl být východiskem národní toskánské synody a reformy církve v Toskánsku. Papež Pius VII. závěry pistojského synodu odsoudil v bule Auctorem Fidei z roku 1794. Jako heretická odsoudil zejména tato tvrzení Pistojského synodu:[1]

• Lidé dnes už nemohou porozumět pravdám víry a křesťanské morálce (1)
• Moc byla Bohem svěřena společenství, aby jím byla demokraticky delegována autoritě, definice církve jako "společenství" (2)
• Římský papež je jen služebnou hlavou, dostává moc od církve (3)
• Církev může pouze radit a přemlouvat, ne nařizovat, soudit a trestat (5)
• Biskup má plnou moc k řízení své diecéze, třeba se snažit o decentralizaci a omezení pravomocí Apoštolského stolce (6)
• Biskup může vydávat nařízení v rozporu s tradicí a zvyky (7)
• Kněží mají být soudci spolu s biskupem (10)
• Rozhodnutí v otázkách víry pocházejí pouze z jisté partikulární církve v minulosti a nejsou dostatečně doloženy (11)
• Mystické tělo Kristovo sestává jen z Krista hlavy a z věřících, bez hierarchické struktury (15)
• Morálka, Boží zákon a evangelium jsou jen neuskutečnitelné ideály (19)
• Milost Boží je jen tehdy pravdivá, když je pocítěna v srdci (21)
• Strach z pekla není sám o sobě dobrý a užitečný jako nadpřirozený dar k vyhýbání se hříchu a zamilování si spravedlnosti (25)
• Podíl věřících na Beránku je podstatnou součástí oběti ve mši svaté (28)
• Pojem transsubstanciace je jen scholastické nástrojem na ochranu vyznání (29)
• V každém chrámu má být jen jeden oltář podle údajného starobylého zvyku (31)
• Posvátné relikvie a květiny by neměly být umístěny na oltáři (32)
• Obřady liturgie by měly být zjednodušeny a měly by se vyjadřovat v řeči lidu a nahlas (33)
• Obřady svátosti pokání jsou jen přídavky století, snižujícími její důstojnost (34)
• Název svátosti (pokání) se má ponechat pouze formálně, protože důležité je smíření (35)
• Vyznávat i lehké hříchy při zpovědi by se nemělo (39)
• Odpustek je jen upuštěním od pokání, nařízeného pro hříšníka kánony Církve (40)
• Exkomunikace není duchovním, ale pouze kanonickým trestem, vylučuje dotyčného jen z vnějšího církevního obcování (46)
• Exkomunikace "ipso facto" nemá jiné účinnosti, nýbrž pouze jako hrozba (47)
• Formule obecného rozhřešení od exkomunikací, do kterých mohli věřící upadnout, je ve svátosti pokání zbytečná (48)
• Nižší svěcení mohou být vynechána (51)
• Z liturgie a z kolegií by měl být odstraněn nižší klérus a měla by se popřát účast laikům (55)
• Světská moc má právo rozhodovat, kdy je manželství platné i rozhodovat o překážkách jeho uzavření (59, 60)
• Účinnost kladena v pevný počet modliteb a zbožných pozdravů je obecně pověrčivá (64)
• V misiích je úplné obrácení jednotlivce vzácné a jeho vnější znaky jsou jen přechodným jásotem a přirozenými emocemi (65)
• Měl by se usnadnit způsob a otevřít možnosti zapojení lidu do hlasu Církve v liturgii a do modliteb by měl být zaveden lidový jazyk (66)
• Pouze skutečná neschopnost omlouvá od čtení Písma svatého, protože bez něj se člověku zatmí základní náboženské pravdy (67)
• Historicko-kritické komentáře k Písmu svatému mají být doporučené kněžím a věřícím na čtení (68)
• Specifickému kultu uctívání nějakého obrazu na daném místě by se mělo zamezit (70)
• Panně Marii se nemají přisuzovat jiné tituly a výsady kromě těch, jejichž tajemství je specificky vyjádřeno v Písmu svatém (71)
• Zavedení nových svátků odvozuje svůj původ od zanedbání zachovávání starých svátků a z falešných představ o jejich smyslu a podstatě (73)
• Přikázané svátky v průběhu roku mají být přesunuty na neděle (74)
• Scholastická metoda vytváří složité systémy, vedoucí k probabilismu a laxismu (76)
• Na smysl církevní služby a úřadů se v průběhu staletí zapomnělo (77)
• Články víry musí být odděleny od toho, co patří do disciplíny, v níž se má oddělit nezbytné od příliš těžkého břemene (78)
• Ohledně názorů, diskutovaných na katolických školách nemusí Apoštolský stolec nic definovat a prohlašovat (79)
• Množství a různost řeholí přirozeně vytváří zmatek a rozruch (82)
• Malá řeholní obec, žijící v občanské společnosti, aniž byla ve skutečnosti její součástí, vytvářejíc si vlastní monarchii na státě nezávislou, je nebezpečná pro občanské společné dobro (83)
• Svolání národní rady je dobrým způsobem pro urovnání náboženských sporů (85)