Piotr Gross

Byl synem úředníka c. k. solných dolů. Piotr vychodil gymnázium v Bochni, navštěvoval kurzy filozofie ve Lvově a pak studoval právo na Lvovské univerzitě. Kromě toho se zabýval i matematikou. V roce 1845 se stal adjunktem na Lvovské univerzitě. Během revolučního roku 1848 působil jako suplent fyziky na Lvovské univerzitě a zapojil se do politického dění. Zastával funkci velitele filozofického oddílu Akademické legie. Po porážce revoluce byl pronásledován a zatčen. Na svobodu se dostal až po několika letech díky císařské amnestii. Oženil se s ovdovělou statkářkou Eligií Lewickou. Uvádí se jako statkář v Koninszki u města Rudky ve východní Haliči. Byl členem zemědělské společnosti a viceprezidentem vzájemné hasičské pojišťovny. V důsledků své účasti na polském povstání roku 1863 byl soudně stíhán, ale nakonec zbaven obvinění pro nedostatek důkazů. V lednu 1867 byl plně rehabilitován.[1][3]

Byl pak politicky aktivní. 6. února 1867 byl zvolen na Haličský zemský sněm za kurii velkostatkářskou v obvodu Sambir.[1] Zemský sněm ho 1. března 1867 zvolil i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za kurii velkostatkářskou v Haliči. Rezignoval dopisem z 31. března 1870 v rámci hromadné rezignace polských poslanců na protest proti ústavnímu směřování státu. Do Říšské rady se vrátil v prvních přímých volbách roku 1873, opět za velkostatkářskou kurii v Haliči. Slib složil 10. listopadu 1873, rezignace byla oznámena na schůzi 20. října 1874. Po znovuzvolení opětovně rezignoval 27. září 1877, aniž by složil slib.[4] Na Říšské radě byl členem frakce Polský klub, v níž patřil k levicovému křídlu.[2]

Zasedal ve výboru pro výstavbu pomníku Jana Kilińského ve Lvově.[5]

Zemřel v červnu 1895.[2]