Petr Zhoř

Narodil se v Praze v rodině učitele a magistry farmacie. Matka ho již v mládí zasvětila do vyvolávání černobílých fotografií. Do svých 22 let žil ve Vsetíně kde pro nedostatek jiných možností absolvoval středoškolská studia na tamní strojní průmyslovce a roku 1963 se začal věnovat fotografování. Vystřídal pak různá zaměstnání v továrně, pracoval jako asistent kamery v brněnské televizi a jako recepční ve sportovním areálu v Hostivaři.

V letech 1975–1979 pracoval jako reklamní fotograf na volné noze. Nebyl členem Fondu výtvarných umělců ani SČVU a když kvůli změně předpisů tuto možnost obživy ztratil, přihlásil se ke studiu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Roku 1984 absolvoval v oboru umělecká fotografie u prof. Jaroslava Rajzíka a prof. Jána Šmoka.[1]

Petr Zhoř žije a pracuje v Praze. Je členem Asociace profesionálních fotografů České republiky a členem FotoFora Praha.

Petr Zhoř se od 70. let věnoval barevné reprodukci výtvarných děl na velkoformátové diapozitivy a stal se mezi umělci vyhledávaným fotografem. Byl spoluautorem desítek publikací věnovaných výtvarnému umění.[2] Jeho hlavní profesí se později stalo fotografování interiérů a architektury pro odborné časopisy. Fotografuje často portréty výtvarníků, se kterými spolupracuje, v menší míře se věnuje i reklamní fotografii.

Ve své volné tvorbě Zhoř při zpracování fotografií užívá techniku dvojího tónování. Charakteristická je pro něj také kresba světlem a dvojexpozice negativu, to vše často na pozadí nočního města. Snímky označuje pouze číslem negativu a záměrně je nepojmenovává. Používá inscenační princip v montážích, které kombinují lidskou tvář, loutky, masky a figuríny s drátěnými konstrukcemi. Sterilní kulisy umělého životního prostoru představuje neosobní klec bytu nebo přízračné panoráma sídlištních paneláků.[3] Masky nebo figuríny, nahrazující lidské modely a uzavřené v prostoru interiéru vyjadřují pocit odcizení a existenciální trauma.[4]

• 
  Petr Zhoř, No 2 166, 1975
• 
  Petr Zhoř, No 8 010, 1983
• 
  Petr Zhoř, No 12 213, 1985
• 
  Petr Zhoř, No 24 510, 1992
• 
  Petr Zhoř, No 25 219, 1995
• 
  Petr Zhoř, No 25 821, 1998-1
• 
  Petr Zhoř, No 30 835, 2004

Zjevná odlidštěnost figurín a bezútěšnost městského panoramatu, kde postavy lidí nahrazují pouze světla aut, inspiruje některé teoretiky nad Zhořovými fotografiemi k obecným úvahám na téma manipulace člověka administrativním nebo politickým aparátem[5] nebo úzkosti zmechanizovaného věku technokratické civilizace, která ve skutečnosti začíná totalizovat veškerý život.[3]

Některé Zhořovy fotografie působí jako reminiscence surrealismu a jsou obrazem skrytých magických dějů. Figuríny simulují skutečné mezilidské vztahy a mámí svou fyzickou dokonalostí, ale jejich objetí je chladné. Pro autora je typické zastření hranice mezi realitou a skrytou podobou a často není možné rozlišit přechody mezi tělem a maskou. Lineární kresby světlem, které sledují obrys, připomínají světelné instalace Zdeňka Pešánka.[6]

• 
  Petr Zhoř, No 30 129, 2002
• 
  Petr Zhoř, No 30 569, 2007
• 
  Petr Zhoř, No 30 644, 2016
• 
  Petr Zhoř, No 30 675, 2018