Perzekuce pohanů v pozdní antice

Perzekuce pohanů v pozdní antice začala již během vlády Konstantina I. (306–337), který v roce 313 Ediktem milánským povolil křesťanské vyznání, tedy ještě v době kdy měly tradiční kulty v Římské říši většinu. Konstantin například daroval půdu kostelům na úkor starých chrámů.[1] V roce 341 císař Constantius II. zakázal pořádání pohanských obětí a v roce 356 se staly oběti a uctívání obrazů hrdelním zločinem a bylo přikázáno zavřít všechny chrámy. Když v roce 357 navštívil Řím, nechal ze senátu odstranit oltář Vítězství, ačkoliv socha zde dosud zůstávala.[2] Císař Julianus (360–363) obnovoval tradiční kulty, ale za vlády císaře Gratiana (367–383) se objevila další omezení. V roce 381 se Gratian vzdal titulu pontifex maximus a v roce 382 na podnět Ambrosia opět odstranil oltář Victorie ze senátu, zrušil kněžským kolegiím jejich dotace, odebral jim majetky, z nichž fungovaly, a zabránil jim získávat další majetek. To se týkalo například kolegia vestálek či pontifiků.[1][3]

Hlavy Afroditiny sochy znesvěcená křížem na čele, kopie z 1. století podle Praxitelova díla, nález z athénské agory, Národní Archeologické Muzeum v Athénách

V roce 392, za vlády Theodosia, pak došlo k úplnému zákazu tradičních kultů, včetně jejich praktikování v soukromí. V západní části říše začal zákon de facto platit nejspíše až v roce 394, po porážce Eugenia, jež do jisté míry podporoval tradiční náboženství. Následovalo ve velké míře ničení starých náboženských staveb. V roce 393 byly zakázány i olympijské hry.[1] Za vlády východořímského císaře Theodosia II. (408–450) byly přijaty další zákony proti pohanům, ale také proti Židům a kacířům. Předpisy však často nebyly vynucovány a mnoho vyznavačů tradičních kultů dále působilo ve vysokých pozicích. V roce 415 padla v Alexandrii novoplatónská filosofka Hypatia za oběť běsnění davu přívrženců biskupa Kyrilla, přičemž nikdy nedošlo k potrestání viníků.[4]