Perská zahrada

Perské zahrady mohou pocházet počátku období 4000 př. n. l. Zahrada je s typickou osovou linií vytvářenou vodní nádrží nebo tokem a symbolizuje ráj a čtyři zoroastriánské prvky oblohy, země, vody a rostlin, podobně jako je tomu u mnoha úprav zahrad ve starověku. Zdobená keramika z té doby zobrazuje typický plán perské zahrady. Pod vlivem zoroastrismu se voda v umění stala důležitější. Tento trend se projevil v zahradního designu větším důrazem na fontány a nádrže v zahradách. Perská zahrada bývá rozdělena do čtyř sektorů, přičemž voda hrála důležitou roli jak pro zavlažování, tak pro zdobení.

Invaze Mongolů do Persie ve třináctém století vedla k využití dalších ozdobných objektů v zahradě. Mongolská říše zavedla tradici perských zahrad do dalších částí světa, zejména do Indie. Evropská zahradní architektura začala ovlivňovat sadovnickou tvorbu v Persii koncem 18. století, zejména barokní úpravy tehdy běžné ve Francii. Západní vlivy vedly ke změnám ve využívání vody a druhů použitých rostlin.

Děvět perských zahrad rozesetých po celém Íránu bylo v roce 2011 zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO pod společnou položkou pojmenovanou jednoduše Perské zahrady. Jsou příkladem rozmanitosti perských zahradních návrhů, které se vyvinuly a přizpůsobily různým klimatickým podmínkám, při zachování principů, které mají kořeny v dobách Kýra Velkého, 6. století před naším letopočtem. Tyto zahrady, jejichž historie sahá do různých období od 6. století před naším letopočtem, obsahují také budovy, pavilony a zdi, stejně jako důmyslné zavlažovací systémy. Obrys zahrady v Pasargady, postavený kolem 500 př. n. l., je dodnes viditelný.

Další zahrady chráněné UNESCEM jsou Tádž Mahal, Humájúnova hrobka, Šalimarovy zahrady, Bagh-e Babur, Generalife a Alhambra.