Starobní důchod

Před zavedením penzijních systémů museli lidé ve stáří spoléhat na své úspory nebo na pomoc svých potomků. S rostoucí roli států a zároveň s prodlužováním průměrné délky života získali jistoty v podobě průběžných systémů, kdy pracující generace transferuje část produkce těm, co už nemohou pracovat.

Roku 1889 zavedl Otto von Bismarck důchodový systém sociálního pojištění (dnes známy průběžný systém).

Starobní důchod se ale ve většině zemí začal zavádět až počátkem 20. století, a to pro státní zaměstnance (tzv. výslužné). Rakousko–Uherský penzijní systém zajišťoval i vdovský a sirotčí důchod, státní zaměstnanci a učitelé platili do penzijního systému 3% svého základního platu.[1] Např. penzijní systém pro poštovní úředníky byl v Rakousko–Uhersku zaveden zákonem z roku 1903.[2]

Prvorepublikové Československo převzalo rakousko–uherský sociální systém, v roce 1924 uzákonilo (s platností od roku 1926) starobní a invalidní pojištění dělnictva.[3] Věk odchodu do důchodu byl stanoven na 65 let, přestože byla střední délka života menší.

V roce 1948 bylo možno odejít do důchodu již v 60. roce věku, pokud bylo placeno pojištění 20 let. V roce 1988 činil starobní důchod průměrně 61 % z čisté mzdy. V roce 1996 klesla sazba důchodového pojištění na 26 % (důchodový účet měl pak záporné saldo). Když se v roce 2004 zvýšila na 28 %, důchodový systém se dostal ze ztrát.[4] Stanovení maximálního vyměřovacího základu v roce 2009 přispělo k opětovnému schodku důchodového systému. Od roku 2010 rostl věk odchodu do důchodu (a potřebná délka pojištění na 30 let) zpět na 65 let (v plánu pro rok 2030). V roce 2011 činil důchod 55 % čisté mzdy (téměř 10 % HDP, což je pod průměrem EU).[5] Starobní důchod se valorizuje (navyšuje) podle mezd, inflace a jiných parametrů,[6] takže se ekonomicky situace důchodců nezhoršuje. V roce 2014 bylo v ČR zavedeno individuální konto pojištěnce (IKP).[7]

Dlouhodobá finanční ztráta a neudržitelnost důchodového systému vede ve společnosti k diskuzím o potřebě důchodové reformy. O tom, že musí být provedena, je mezi ekonomy shoda, chybí však politická vůle. Důchody představují majoritní část státního rozpočtu a státu hrozí prohlubování deficitů a propad do dluhové spirály. S rostoucím časem, bez důchodové reformy, bude nedůvěra mladších generací ve státní průběžný systém stoupat.