Pekingský člověk

V užším smyslu taxon zahrnuje pouze nálezy z Čou-kchou-tienu, v širším smyslu i podobné (zejména relativně mladé) čínské nálezy.

Cameron a Groves (2004) taxon spolu s nejstaršími čínskými nálezy (kromě Homo erectus lantianensis) vyčleňují jako samostatný druh člověka (pod názvem Člověk pekingský – Homo pekinensis).[1] Schwartz a Tattersall (2005) také navrhují samostatný druh, konkrétně může být podle nich definován dvěma způsoby: Homo pekinensis v širším smyslu (Homo soloensis / „skupina N / S / N“ – nálezy Ngawi, Sambungmacan a Ngandong) a v užším smyslu (nálezy Čou-kchou-tien a asi i Nanking).[2] Další synonyma, kromě výše uvedených, jsou: Sinanthropus pekinensis, Pithecanthropus pekinensis, Pithecanthropus steinheimensis pekinensis, Praehomo asiaticus sinensis, Praehomo sinensis, Sinanthropus pekingensis, Pithecanthropus pekingensis, Pithecanthropus sinensis, Homo erectus sinensis.

Vykopávky pod vedením Rakušana Otto Zdanského, které začaly v roce 1921 u vesnice Čou-kchou-tien, 50 kilometrů od Pekingu, vedly nejprve jen k nálezům několika zubů. Jeden nález zubu z roku 1927 (nálezcem byl Švéd Birgin Bolin) přiměl Kanaďana Davidsona Blacka zařadit ho (spolu s nálezy zubů z roku 1921 a 1923 z téže lokality) do nového druhu jménem Sinanthropus pekinensis. Black navrhl, aby byl objev přiznán i Zdanskému, ale ten bývá spíše opomíjen. Black se v témže roce 1927 ujal též vedení vykopávek. V roce 1928 se ve stejné lokalitě našly dvě lidské čelisti a fragmenty lebky a v roce 1929 Číňan Wen-čung Pej našel první lebku sinantropa. Do roku 1937 (nyní již pod vedením Němce Franze Weidenreicha) se v lokalitě našlo 14 lebek, 147 zubů, 7 částí stehenní kosti, dvě ramenní kosti, jedna klíční kost a jedna zápěstní kůstka. Weidenreich druh Sinanthropus pekinensis spojil s druhem Pithecanthropus erectus a podřadil ho druhu Homo erectus, ale zhruba do 70. let ještě někteří autoři stále klasifikovali čou-kchou-tienské nálezy jako Sinanthropus pekinensis či Pithecanthropus pekinensis.

V roce 1937 výzkumy zastavil vojenský postup Japonců. V roce 1941, během druhé světové války, se původní sbírka nálezů ztratila; spekuluje se, že je zakopaná někde v Číně, že se potopila při bombardování Pearl Harboru Japonci, nebo že je ukryta někde mimo Čínu. Skutečnost, že vykopávky byly zpracovány velmi pečlivě a Weidenreich je popsal velmi podrobně, tuto ztrátu nečiní tak ničivou.[3] Výzkumy byly obnoveny v roce 1949. Menší nálezy se uskutečnily v letech 1951, 1955 a 1966. V roce 1979 byly výzkumy obnoveny znovu a dlouhodobě, ale nové nálezy kosterních pozůstatků hominidů jsou jen výjimečné a nacházejí se hlavně kamenné nástroje (do roku 1998 se jejich našlo 17 000).

Nálezy z Čou-kchou-tienu se dříve datovali 460 až 350 tisíc let před náš letopočet. Podle nového datování vrstev, z nichž nálezy pocházely, z roku 2009, jsou nejstarší nálezy staré 770 000 let, plus minus 80 000 let. Nejmladší jsou staré 400 000–500 000 let.[4]

Někdy se k člověku vzpřímenému pekingskému přiřazují i zuby z nalezišť Paj-lung-tung v okrese Jün-si v provincii Chu-pej a Lung-ku-tung v okrese Jün-sien v téže provincii, datované přibližně do 500 000 let př. n. l. Mladší nálezy, jako ty z Che-sienu, Ťin-niou-šanu atd., připisované původně rovněž člověku pekingskému, patří podle novějších názorů zřejmě druhu Homo heidelbergensis.