Pavel Baňka

Cesta Pavla Baňky k fotografii nebyla přímočará. V letech 1958–1963 vystudoval pražskou ČVUT a jeho první seznamování s kulturou probíhalo skrze poezii. V polovině šedesátých let patřil k okruhu aktivních literátů kolem básníka Václava Hraběte.[2] Fotografovat začal v šedesátých letech, za své povolání si však fotografii zvolil až na sklonku let sedmdesátých. V osmdesátých letech jako fotograf externě spolupracoval s časopisy Domov, Bydlení nebo ČS architekt. V Československu vystavoval zřídka, v letech 1985 a 1987 ale mohl vycestovat do USA a vytvořit si zde kontakty, které později zúročil v další umělecké i pedagogické kariéře. Uspořádal také několik svých výstav v západní Evropě. Zásluhou sběratele fotografie a zástupce firmy Polaroid Manfreda Heitinga získal jako jeden z mála českých fotografů od této společnosti materiální podporu.[3] V roce 1990 patřil k zakladatelům Pražského domu fotografie. V letech 1992–1993 přednášel jako hostující pedagog na Ohio University. Mezi lety 1995–2016 vedl ateliér Fotografie na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.[4] V letech 2005–2008 byl hostujícím pedagogem na University of Derby ve Velké Británii. V roce 2002 měl rozhodující vliv na založení časopisu Fotograf.[5] Jeho šéfredaktorem byl do roku 2019. Spolu s tehdejším týmem v roce 2009 založil rovněž Fotograf studio, později přejmenované na Fotograf Gallery, a o dva roky později i mezinárodní Fotograf Festival.[6]

Dne 20. srpna 1968 se oženil se sochařkou Jindrou Vikovou, se kterou žije v Benicích v Praze. Jejich dcerou je výtvarnice a spisovatelka Markéta Baňková.[7][8]

Tvorba Pavla Baňky je široce rozkročená od reflexe hranic abstrakce ve fotografii, přes inscenovanou portrétní fotografii až k dokumentu. Velkou jeho díla bychom však mohli charakterizovat jako výtvarnou fotografii. Dokládají to jak jeho raná zátiší založená na odrazech světla v zrcadlech rozkládajících objektovou povahu reality v téměř abstraktní kompozice, tak jeho vrcholný soubor Infinity (1997–1999), v němž před deskripcí krajiny Baňka upřednostnil nezřetelnost, nezaostřenost a strukturální kvality obrazu.[9] Teoretik umění Michal Koleček jeho přístup ke krajině a fotografování míst obecně charakterizuje slovy: „Místa, která zaznamenává, nejsou nositelem významu sama o sobě, neboť postrádají jasně čitelnou geografickou charakteristiku odkazující ke konkrétnímu prostředí. Baňka používá do jisté míry odosobněné výseky přírody jako specifickou formu vizuální partitury.“ [10] S podobnými ohledy se setkáváme také u souboru barevných fotografií Mansfield (2002–2003) .[11] V něm se Pavel Baňka zaměřil výhradně na stěny a stropy prázdného nemocničního komplexu v americkém Connecticutu,[10] a přitom balancoval mezi významovými a estetickými hledisky, v tomto případě ukazujícími na inspirace abstraktní geometrií a minimalistickým uměním. V rámci dějin české fotografie zde lze spatřovat návaznost na obdobně výtvarné fotografie Dušana Šimánka ze souboru Ticho (1978–1985).[12]

Na malířství a kresbu coby důležitý referenční rámec dále poukazoval i v souboru novějších barevných snímků Drawings on Asphalt.[13] Ten vychází z náhodně nalézaných obrazců, skříkanců a znaků, které lze vnímat jako znakové a abstraktní výtvarné umění. Obdobně tomu je v souboru černobílých detailů plovoucích odpadků, kde jsou Baňkovy environmentální motivace vyvažovány zaujetím pro vizuální eleganci prchavých konfigurací igelitových sáčků ve vodě (Floating, 2013).[14] Obecně vzato lze říci, že Baňkova koncepční východiska určují u jeho souborů rámcovou strategii, avšak v další fázi se klíčovým kritériem stávají senzuální kvality obrazu.

V průběhu druhé poloviny osmdesátých let se Baňka intenzivně věnoval také portrétu. Jeho studiové, inscenované snímky s poetickými rekvizitami byly v základních rysech blízké postmodernímu fotografování tehdy nastupující tzv. slovenské nové vlny.[15] Konkrétně u Baňky návaznost na umění surrealismu ústila v intimní a erotizující podobizny s tajemnou symbolikou.

Během rezidenčního pobytu v USA v druhé polovině osmdesátých let se Baňkovi podařilo navázat produktivní kontakty s místní afroamerickou komunitou. Tehdy pořízené fotografie jsou patrně jeho nejryzejším fotografickým dokumentem – a vzhledem k datu jejich vzniku v letech 1987–1988 rovněž ojedinělým dokladem okouzleného setkání českého umělce s touto jinou (a po dlouhá desetiletí v podstatě nedostupnou) kulturou. V roce 2017 tyto fotografie vystavil v pražském Domě fotografie spolu s dalšími portrétními a dokumentaristicky laděnými soubory.[16] Významné postavení mezi nimi zaujímal dlouhodobý, dosud neuzavřený soubor Matky a dcery, jímž Baňka mapuje členky rodin jeho přátel a známých. Také v tomto případě však Baňku nezajímá bezprostřední momentka a fotografovanou situaci aranžuje jako civilní, avšak v principu typický portrét dvou či více osob. „Nejdřív jsem fotil manželku a dceru. Když pak dcera odešla z domu, začal jsem – tak trochu náhradou za tyhle fotografie do rodinného alba – portrétovat matky a dcery všude po světě. Je v tom něco, co my chlapi úplně nechápeme, ale přitom bychom do toho rádi pronikli.“ [2] Z fotografií z vlastního rodinného archívu pro změnu sestavil soubor Z mého života, kterým nahlížel téma fotografie jako paměťového média.[17] Zahrnul do něj památeční i umělecké fotografie od roku 1955, poprvé ho vystavil v roce 2010 a nadále ho rozšiřuje.[18] [19]

Ke starším fotografiím jako matérii zpětného přehodnocování se přitom Baňka po roce 2010 vrátil vícekrát. Například v rozsáhlém souboru O fotografii uplatnil snímky z různých období jako prvky vizuálního eseje o jemu blízkých principech fotografického zobrazování. V kompletní podobě tuto kolekci představil na stejnojmenné samostatné výstavě v Galerii Václava Špály v roce 2011.[20] Tato výstava mimo jiné explicitně upozorňovala na pro něj typické doširoka rozkročené prozkoumávání tematických, obsahových a výrazových možností fotografie, pro které je sice jeho tvorba někdy považována za těžko zařaditelnou, ale zároveň je i v tomto směru v českém prostředí ojedinělým a osobitým vyjádřením hluboké fascinace možnostmi média fotografie a postmoderním přeskakováním mezi žánry, tematickými okruhy a obrazovými strategiemi. Teoretik Martin Mazanec v tomto směru o autorovi tvrdí: „Pavel Baňka je solitérem v rámci české fotografie posledních čtyř dekád. Netají se svými silnými vazbami na amatérismus a s tím související šíří svých „fotografických hledání“, jak často rád označuje mnohost a různorodost ve vlastní tvorbě, která je mimo jiné i silně spjata s pedagogickou a redakční praxí.“[19]

• 1979 Galerie ve věži, Mělník
• 1980 Galerie Centrum, Praha
• 1985 Middlesex County State College, Edison, New Jersey, USA
• 1987 Alvar Aalto Muzeum, Jyvaskyla, Finsko
• 1987 Fotografie. Galerie Fotochema, Praha
• 1988 Hyppolite Gallery, Helsinky, Finsko
• 1990 Fotografisk Gallery, Kodaň, Dánsko
• 1990 Galerie 410, Lowell, Massachusetts, USA
• 1991 Vzpomínky a představy. Galerie G4, Cheb a Malá galerie Československého spisovatele, Praha
• 1991 Jacques Baruch Gallery, Chicago, USA
• 1993 Works Gallery, Philadelphia, USA
• 1993 Gallery for Fine Photography, New Orleans, USA
• 1993 Linda Walcott-Moore Gallery, San Francisco, USA
• 1995 Fotografie 1992–1995, photographs. Fotografie, obrazy, komentáře. Pražský dům fotografie, Praha
• 1995 Fotografie, obrazy, komentáře. Dům umění města Brna
• 1996 Fotografia. Galerie Awantgarda, Vratislav, Polsko
• 1998 Všechno a nic. Galerie umění Karlovy Vary
• 1999 Všechno a nic. Purkarbství Pražského hradu
• 1999 Fotoforum Frankfurt, Německo
• 2000 Forests & Seascapes. Stephen Cohen Gallery, Los Angeles, USA
• 2001 Infinity. Galerie Rudolfinum, Praha
• 2003 Terezin / Mansfield. Národní galerie - Veletržní palác, Praha
• 2005 Infinity / Terezin, Mansfield. Musée de la Photographie, Charleroi
• 2005 Terezín-Mansfield. Festival Format 05, Derby, Velká Británie
• 2007 Zjasněná noc. Galerie Fiducia, Ostrava
• 2011 O fotografii. Galerie Václava Špály, Praze
• 2011 Nejen Marginálie. Dům umění města Brna
• 2011 Spiritual Spaces. SouthEast Museum of Photography, Daytona, Florida, USA
• 2012 Slábnoucí světlo, sílící stín. Entrance Gallery, Praha (s Václavem Kopeckým)
• 2013 Infinity – Beyond Infinity. RTR Gallery, Paříž, Francie
• 2016 Reflexe. Ateliér Josefa Sudka, Praha
• 2016 Reflexe – Jam session. Dům umění Ústí nad Labem (s hosty)
• 2016 Reflection – Photographs, Ceramic sculptures. Schilt Gallery, Amsterdam, Holandsko (s Jindrou Vikovou)
• 2017 Blízkost. Galerie hlavního města Prahy – Dům fotografie, Praha

Jeho díla jsou součástí sbírek:

• Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem
• Musée de L’Elysée, Švýcarsko
• Francouzská národní knihovna v Paříži
• Museum of Fine Arts v Houstonu
• Museum of Fine Arts v Bostonu
• Art Institute of Chicago
• International Center of Photography v New Yorku